Jeden druhého si nevolíme náhodně

Proč zrovna on? Proč ona? Každé setkání, z něhož se zrodí láska, nám připadá jako výsledek řetězu náhodných shod. Ve skutečnosti však je volba dána průběhem veškerého našeho předcházejícího života.

Tři důvody naší volby

Podvědomá přitažlivost

Každý v sobě máme od dětství archetyp, kterým se při hledání svého alter ego řídíme.
Narcistické hledání.

Hledáme partnera, který se podobá člověku, jímž bychom se sami chtěli stát.,

Oidipovo hledání

Ona či on nás přitahují proto, že odpovídají naší představě o jednom z rodičů, nebo se od něj naopak ostře odlišují.

Proč potkáváme miliony lidí, ale milujeme jenom toho jednoho? Proč lidé, kteří spolu pracují tři roky, na sebe náhle pohlédnou jinýma očima právě v ten určitý moment? Co žene dívku do obětí konkrétního muže, ačkoli je tolik faktorů, které je zdánlivě rozdělují: věk, vzdělání, sociální postavení? Je to náhoda? Jistěže ne. I když nám každá známost připadá jako jako důsledek řetězu nepředvídatelných náhod, máme v mysli vždycky uložen soubor určitých kritérií, která bychom asi nedokázali rozumně zformulovat, nicméně právě ona určují naši volbu.

Podle názoru francouzského psychologa Jeana-Clauda Kaufmanna se každý člověk podobá raku poustevníčkovi: naše osobnost je odsouzena k věčné existenci v uzavřené ulitě a jedinou šancí jak z ní uniknout je svěřit se milovanému člověku… abychom si jeden druhého znovu stvořili. Krom toho je člověk tvor kolektivní, má biologickou potřebu kontaktu.
Potkáváme toho, o kom už víme

Člověk určitě nemusí být sociologem, aby konstatoval, že šance na setkání podstatně rostou, jestliže studujeme na stejné fakultě, bydlíme v jedné čtvrti, pracujeme u stejné společnosti, chodíme do stejného fitness centra… To však vůbec neznamená, že se seznamujeme výhradně s lidmi ze svého okruhu. Láska je věc spletitá. Sigmund Freud jako první vyjádřil názor, že potkáváme pouze ty, kdo už existují v našem podvědomí. „Najít objekt lásky vlastně znamená získat ho znovu“– asi tak by se dal zformulovat zákon vzájemné přitažlivosti mezi různými lidmi. Marcel Proust má na mysli právě tohle, když říká, že nejprve si člověka malujeme ve vlastní fantazii a teprve pak ho potkáváme v reálném životě.

Uniknout samotě

Emocionální spojení s matkou zanechává v lidské duši nevyhladitelnou stopu. Proto v dospělém životě nevyhnutelně spějeme k opakování své rané zkušenosti. Pro malé dítě je vztah s matkou ekvivalentem života. Žádný jiný vztah nebude nikdy tak důležitý. Iracionální dětský strach z opuštění vede k potřebě těsné blízkosti s někým jiným. Tato potřeba nás provází celým životem. Někdy dochází k fantastické úvahové zkratce: když zůstanu malý a bezmocný, ten druhý mě neopustí. A dospělá dívka tak vypráví o svém partnerovi: „Strašně ráda ochutnávám, co pro mě s láskou uvaří. Vidím, že se o mě doopravdy stará a opravdu v bezpečí se cítím, jenom když mě on objímá“.

Někdy nám připadá, jako bychom se s tím, s kým chodíme teprve krátce, už dávno znali. „Jako bychom se znali odjakživa“, tvrdí někdy zamilovaní. „Přežívá v nás touha, aby nám rozuměli“, vysvětlují psychologové. „Opět to souvisí se spojením matky a dítěte. Život kojence závisí na tom, jak dobře vnímá matka jeho přání, rozumí-li mu beze slov. Jestliže se mu toho nedostávalo, bude se v dospělosti s tím větší silou snažit najít člověka, který by mu rozuměl“. Pokud nám rodiče neposkytovali dost lásky a blízkosti, můžeme snadno upadnout do emocionální závislosti na partnerovi: „Nemůžu se s ním rozejít. Kdo by mě pak miloval? Bojím se zůstat sama“. Psychologie k tomu říká: «Deficit lásky se tu stává háčkem, na nějž se člověk snadno chytí a je těžké se ho zbavit. Vztah takových lidí je pak „slepý“. Mohli bychom to vyjádřit asi těmito slovy: „Tolik potřebuju tvoji lásku, že ani nechci přemýšlet, zda ty potřebuješ tu mou“.

Tanec ve dvou

Toužíme po pozornosti, něžnosti i vášni… Otázka však zní, zda jsme schopni všechno toto bohatství vůbec přijmout. Blízkosti se mnozí lidé bojí. Upřímný vztah je konec konců také riskantní: otevřeme se tomu druhému, ale ke shodě nemusí dojít a vzniká bolest. Právě proto se lidé často hlubším vztahům vyhýbají. Doopravdy dospělé, zralé milostné vztahy připomínají tanec ve dvou. Partneři se pohybují společně podle stejné hudby, zároveň však mají možnost vyměnit si místa, ustoupit stranou nebo udělat krok dopředu. Láska, kterou dáváme a dostáváme, tak v důsledku takového střídání pozic rozšiřuje své hranice.

Mnozí lidé, moudří věkem, se k stáru ptají sami sebe: „Podařilo se mi milovat? Dokázal jsem tomu druhému předat všechnu sílu svého citu? A radoval jsem se sám dost z jeho lásky?“ Celý život se učíme dávat i brát, abychom si na konci mohli říci: „Jak nádherné je cítit lásku!“