«JSEM!» aneb jak nezmizet z vlastního života

Není žádné tajemství, že všední život s sebou nepřináší jenom snadné a radostné události, ale také konflikty, stresy, obavy a strach.

Někdy také stojíme před důležitou životní volbou (škola, zaměstnání, svatba/rozvod, země, kde chceme žít). To není nic snadného, všechno má svá plus a mínus a rozhodnout bychom se měli rychle…

Co všechny tyhle situace spojuje?

Myslím, že to, že člověk je jim přítomen pouze fyzicky. Nachází se často v jakémsi transu, naplněn pocity paniky, viny, křivdy, zloby, strachu. Takže tady a teď není člověk úplný, jeho pozornost a energie jsou v jeho vzbouřených citech. Jako by takový člověk vlastně nebyl přítomen.

Kladu si otázku: Čemu se věnují různé školy psychoterapie, a stejně tak různá duchovní učení? Podle mého především jedinému : naučit se dosáhnout uvědomělého pocitu, že JSEM.

Takové uvědomění je dosažitelné například cestou meditací, dýchacích technik a cvičení.

Malé cvičení

Pojďme si hned vyzkoušet pozorně se zaposlouchat sami do sebe a říci si to jednoduché: „Jsem“.

Uvědomujete si, co fyzicky a citově vnímáte, když to slovo vyřknete?

A jak jste na tom se silami?

Jestliže teď prožíváte dobré a radostné období svého života, může se toto jediné slovo stát pěkným počátkem nebo zakončením pracovního dne.

Pokud jsou ve vašem životě nějaké zádrhele, pomyslete na tu konkrétní nedobrou nebo zamotanou věc, třeba na nějaký konflikt a řekněte si sami pro sebe to slovo. „JSEM“.

Co se teď děje? Jak byste se zachovali v té nedobré situaci, kdybyste byli naplno cítili, že JSTE?

Jednali byste stejně, nebo byste se zachovali jinak?

Myslím, že jestliže člověk vnímá sám sebe, jestliže si uvědomuje, že JE, strach mizí.



Jedna malá rada 

Máte-li před sebou důležitý rozhovor nebo pracovní jednání, řekněte v myšlenkách sobě a partnerovi v rozhovoru: „Já jsem a ty jsi“. Pozorujte, jak se jednání bude rozvíjet.

Musíme poznamenat, že ne vždy je tak prosté a snadné to slovo pronést. Pronést je nikoli formálně, ale zaposlouchat se přitom sám do sebe, uvědomit si, jaké myšlenky, city a obavy vyvolá… Proč je to někdy složité?

Protože s pronesením tohoto slova se často zvedá vlna smutku, žalu, zloby, křivdy, viny atd. Zvedá se mnohé z toho, co se nám nechce zažívat, co může být i nebepečné našemu duševnímu zdraví (například v případě silného psychického traumatu: ztráta blízkého člověka, prožitek morálního nebo fyzického násilí atp.).

V takových případech navrhuji klientovi vyslovit slovo opačné: „Nejsem“. A znovu ho žádám, aby se soustředil, aby pochopil, co se ve fyzickém a emocionálním smyslu děje po pronesení tohoto slova. Ptám se ho, které z těch dvou slov mu připadá více pravdivé.

Klient často odpovídá, že s „NEJSEM“ „se cítí přirozeněji“ nebo „tak nějak klidněji“. To je dost smutná chvíle, protože tělo často kompenzuje trauma pomocí nejrůznějších psychosomatických projevů.

Tady se mi přímo vnucuje vzpomínka na nedávného klienta, který se na mě obrátil kvůli záhadnému výsevu na kůži. Říkal mi, že se nedávno oženil a zatím jsou s manželkou nuceni žít u jejích rodičů. Vztahy s novými příbuznými jsou velmi jemně řečeno opravdu moc špatné , takže se snaží „neříct ani slovo zbytečně“. To se mu v zásadě daří, takže jakási křehká rovnováha v domě je zachována. Ovšem za jakou cenu? Během dvou měsíců prodělal těžkou bronchitidu, zlomil si nohu, havaroval s autem, no a teď má nějakou záhadnou vyrážku…

Proč si lidé tak často vybírají „NEJSEM“ ? Protože takový stav má své sekundární výhody. Jestliže nejsem, stávám se pro okolí snesitelnějším, jsem ústupnější, méně agresivní, dokážu strpět to, co mě bolí nebo je mi to nepříjemné, dokážu necítit své skutečné city a potřeby a v důsledku budu snáze přijatelný jak v rodině, tak v práci nebo partě kamarádů.

A to je další velmi smutný okamžik, protože cenou za toto přijetí je SÁM ŽIVOT, přesněji řečeno život, který stejně ještě nezačal anebo zamrznul v jakémsi mezičasí.



Ještě jedno malé cvičení 

1. Jestliže stejně jako můj klient reagujete vstřícněji na slovo „NEJSEM“, respektujte to, ale přidejte ještě větu: „Pokud si dovolím být, pak přijdu o…“ a pokračujte tím, co vás napadne. Řekněte jakoukoli hloupost, která vám zrovna vytane na mysli.

I když to zní zvláštně, pokračováním té věty budou právě ty sekundární výhody, kvůli kterým nejste přítomni.

Jde o moment uvědomění tak zvaného „existenciálního menu“, neboť často si člověk vybírá „nebýt“ podvědomě, všechno to probíhá jakoby samo sebou. Je to také moment přijetí odpovědnosti, protože jestliže to naplno pochopím, mohu si vybrat, zda teď budu, nebo ne.

Dovolte těm pocitům a emocím, které se ve vás zvedají, aby byly prožívány.

2. V dalším kroku proneste větu „Mám právo být jakákoli (jakýkoli)“ a uvědomte si, co cítíte, když to říkáte.

Pokud v daný moment není pro vás ta věta věta pravdivá, vyslovte ještě prověřující : „Pokud si dovolím být jakýkoli, přijdu o…“ a pokračujte vším, co vás zrovna napadne.

3. V tomto kroku vyslovte: „Dýchám“ a soustřeďte se na to, co se s vámi děje.

Stejně jako v předchozích dvou případech, pokud to není pravda, pokračujte: „Pokud si dovolím dýchat, přijdu o…“ a cokoli vás napadne.

4. Poslední slovo: „Žiju“. Co cítíte, když to vyslovíte?

Pokud nemáte pravdivý pocit, opět pokračujte: „Pokud si dovolím žít, přijdu o…“

Uvědomujete si, co pociťuje při vyslovení těch slov a vět? Jak je teď na tom vaše energetická úroveň a životní síly? Co teď fyzicky cítíte?

Všichni žijeme ve společnosti a ne vždy máme možnost být „tady a teď“ na plných sto procent. Podle mého názoru však uvedená slova a věty vracejí člověka do JEHO ŽIVOTA, přinášejí mu uvědomění sebe sama a v jeho důsledku možnost volby a autorské role ve vlastním životě. Protože jestliže si vybírám, zda mám být nebo nemám, zda mám dýchat nebo ne, pak to znamená, že JSEM :).

Olga Verbická