Když člověk vyzařuje světlo, dráždí ty, kdo žijí ve tmě

„Jestliže je smích nakažlivý, pojďme rozpoutat epidemii!“

Určitě už jste se setkali se situací, kdy jste doslova překypovali štěstím, chtěli jste se o své pocity podělit s celým světem a v odpověď jste se setkali jen s kosými pohledy a nepřijetím. Proč vaše vnitřní světlo tolik dráždí lidi, kteří žijí ve tmě?

Tohle se opravdu pořád děje všude kolem. Setkáváme se v životě s lidmi doslova přeplněnými světlem, kteří ozařují všechno kolem sebe, a pak s takovými, kteří „září opačně“ a oslňují nás leda svojí toxicitou. Nejsmutnější na tom je, že tyhle toxické „lucerny“ se většinou objevují právě ve chvílích, kdy jsme šťastní, chtěli bychom obejmout celý svět a podělit se o svoji radost s každým.

„Závist je tisíckrát horší než hlad, protože závist je hladem duchovním.“ Miguel de Unamuno, španělský spisovatel a filosof

Ve skutečnosti tyhle lidi vůbec nezajímáte a k ničemu vás nepotřebují, avšak oni jsou i pro vás nebezpeční svou destruktivitou. Opravdový přítel je ten, kdo nejenom ví, kdy podat pomocnou ruku, ale také s vámi sdílí každou vaši radost a štěstí.

Světlo i tma jsou součástí lidské přirozenosti. Někdo má v duši světlo a jiný tmu, to znamená závist a zlobu. Problém je v tom, že musíme s těmito „nositeli tmy“ komunikovat a s lítostí konstatovat, že otravují naše vlastní světlo. Jim zase světlo jiných duší oslepuje zrak, probouzí v nich výbuchy hněvu a uvolňuje jed.

Potřebují vám sebrat část vašeho světla, aby se cítili líp. Protože v jejich duši je jenom zloba a tma a v jejich žilách koluje závist.

Jsou jako houby, které napohled vypadají jako jedlé, ale ve skutečnosti jsou životu nebezpečné. Tito zlí lidé jsou stejní. Vetřou se do vaší důvěry, přísahají vám věčnou lásku a přátelství, ve skutečnosti však chtějí jen jedno — otrávit vás. Abyste tak jasně nesvítili a nedráždili je svou radostí a otevřeností.

Jestliže však někdo není schopen sdílet naše štěstí, co vlastně vedle něj děláme? Zhasnout světlo je velmi snadné, ale znovu je rozsvítit dá práci. Čím déle zůstanete toxickému člověku nablízku, tím obtížnější pro vás bude vrátit se k sobě takovým, jakými jste bývali dříve.

Když má člověk v srdci radost, spěchá se o ni podělit s těmi, které dobře zná. To je naprosto normální reakce, chtít ostatním říct, že jsme ho našli – své malé štěstí na Zemi.

Každý to dělá po svém. Někdo píše příspěvek na sociální síti, jiný telefonuje a sděluje poslední zprávy, další píše básně … Způsobů je mnoho, ale podstata je stejná – chceme se s někým podělit o svoji radost, aby také on měl světlo v duši.

„Jsem rád, že jste rádi, že jsem rád, že jste šťastní.“ Paul Auster, americký spisovatel.

Není nic horšího, než v takové chvíli narazit na nespokojené pohledy a závistivé syčení. Jako kdyby z vás tu radost někdo rázem setřel. Pouhý výraz tváře nebo tón řeči stačí k tomu, abychom si uvědomili, že se naše radost někomu vzpříčila v krku.

Tím spíš, že jsme v odpověď čekali úsměv, veselý smích a jásot: „No to je prostě fantastické! Gratuluji, kamaráde!“

Naše světlo však narazilo na beznadějnou temnotu. Temnotu nepřejícnosti a závisti. A světlo začíná pohasínat … Jako kdyby nám někdo za letu zlomil křídla. Emoce slábnou a radost kamsi vyprchala …

Pokud se vám něco takového stává opakovaně, ať už s kamarádem nebo partnerem, je čas zamyslet se nad tím, co vlastně děláte po jeho boku. Štěstí je sice doopravdy nakažlivé, jenomže pouze pro ty, kteří také září zevnitř.

U „lidí temnoty“ vyvolává radost někoho jiného těžkou nepohodu a agresi. Rozhodně nesmíte propadnout myšlence, že za to snad můžete vy! To není vaše věc. Chorobná reakce těchto lidí souvisí výhradně a pouze s jejich traumaty a komplexy.

Vaše světlo musí zářit a osvětlovat tento svět dobrotou a radostí. Lidé žijící ve tmě mu v tom nesmějí zabránit. S odvahou se jich zbavte a radujte se ze života.