Žil byl jednou jeden stavbyvedoucí. Celý život stavěl domy, ale teď už byl starý a chtěl odejít na odpočinek.
– Dávám výpověď, – řekl zaměstnavateli. – Odcházím do penze. Budu se se ženou starat o vnoučky.
Majiteli firmy se nějak nechtělo propustit ho. Řekl mu:
– Poslyš, pojďme to udělat takhle. Postavíš úplně poslední dům a pak se s tebou rozloučíme, půjdeš do penze. A dostaneš k tomu dobrou prémii!
Stavbyvedoucí souhlasil. Podle nového projektu se měl stavět dům pro docela malou rodinu. Všechno samozřejmě od samého začátku: povolení, materiál, kontroly kvality, předpisy …
Stavbyvedoucí pospíchal. Už se viděl v důchodu. A tak sem tam něco nedodělal, občas něco udělal jednodušeji, kupoval lacinější materiál, protože dodávky byly rychlejší… Cítil, že tohle rozhodně není nejlepší z jeho prací, ale sám sebe omlouval tím, že je to už poslední. Když stavbu dokončil, zavolal majitele stavební firmy, aby si ji převzal.
Ten si dům prohlédl a řekl:
– Abys věděl, tohle je tvůj dům. Tady máš klíče, můžeš se nastěhovat. Papíry už jsme zařídili. Je to na odchodnou od firmy, dárek za dlouhou práci.
Co v tu chvíli stavbyvedoucí cítil, věděl jenom on sám. Stál tu rudý hanbou, všichni kolem tleskali a blahopřáli mu k novému domu, mysleli, že se červená ostychem, a on se zatím styděl za vlastní lajdáctví. Moc dobře si uvědomoval, že všechny chyby a nedodělky jsou teď jeho vlastním problémem. Všichni dokola byli přesvědčeni, že je rozpačitý z daru tak drahého. A on měl bydlet v jediném domě, který kdy postavil špatně…
P.S. Všichni jsme stavbyvedoucí. Své životy budujeme stejně, jako ten dotyčný před odchodem do penze. Nevyvíjíme žádné zvláštní úsilí, protože si říkáme, že výsledky téhle konkrétní stavby nejsou zase tak důležité. Na co se honit? Jenomže pak přicházíme na to, že bydlíme v domě, který jsme si sami postavili. Všechno, co dnes děláme, má svůj význam. Už dnes si stavíme dům, do kterého se zítra nastěhujeme…
Láska se neměří vášní a silou
Čtyři ženy. Podobenství.