Láska nemá minulý čas

Dneska jsem zašel na snídani a potkal dívku, se kterou jsem docela dlouho chodil. Teď už je vdaná a čeká dítě. Poctivě přiznávám, že když jsme spolu mluvili, cítil jsem se tak mizerně, jako už dlouho ne.

Na rozchodu jsme se shodli asi před pěti lety. Do té doby jsme spolu byli přes čtyři roky a celou tu dobu byl náš vztah opravdu pevný. Byli jsme schopni trávit spolu čtyřiadvacet hodin denně po dlouhou řadu dní a nebyli jsme jeden druhým unaveni. Jedli jsme, spali, courali po ulicích, chodili do kina, koukali na televizi, snili, chodili na návštěvy, vedli dlouhé rozhovory o všem možném, hráli hry na playstation, mazlili se a kočkovali. Všechno v naprostém souladu a vzájemném porozumění. Jako by jeden byl odrazem druhého – a naopak.

Jasně, že za skoro pět let jsme se ocitli i v různých těžkých situacích. Vzpomínám si, jak jsem ji nesl se zlomenou nohou do nemocnice… Jak mě podporovala při mých opakovaných propadácích, kdy se mi nedařilo a byl jsem z toho na hlavu. Občas došlo na pláč i odpouštění, pochybovali jsme jeden o druhém i o sobě samých… Ale ať se dělo cokoli, nemohli jsme jeden bez druhého být déle než den.

Od světa jsme se vlastně úplně abstrahovali a sotva jsme vůbec stíhali vnímat, co se kolem děje; měli jsme jen velmi nejasnou představu o tom, jak žijí ostatní. Když jsme vyšli někam mezi lidi, setkávali jsme se občas se situací, že někdo někoho miloval a ten druhý se milovat jenom nechal. A tak spolu žili… Nic takového jsme u sebe neznali. Když nám o tom někdo vyprávěl, uměli jsme jen krčit rameny. Při každém návratu do svého maličkého světa jsme si říkali, že my se milujeme oba, každý z nás stejně silně a tak, jak nikdo jiný nikoho rád nemá. Věřili jsme tomu, byli jsme o tom pevně přesvědčeni. I když jsme měli někdy spory, nebyly důležité.



Uběhlo čtyři a půl roku a najednou se nám zdálo, že naše city nějak odumřely. Že už nejsme takoví, jako dřív, jací bychom být měli, že už to není ten ideál, že vášeň vyprchala a možná bychom se měli raději rozejít. Připadalo nám tenkrát, že jsme jako plachetnice, které se pouštějí na otevřené moře, měli jsme za to, že svět je plný dobrých a cenných lidí. Lidí, kteří přinejmenším nebudou horší, než my dva. Měli jsme se za mladé, pěkné a perspektivní lidi a mysleli jsme, že najít si někoho nebude nic složitého, vždyť je kde vybírat!

Kdyby mi někdo před deseti nebo patnácti lety vyprávěl o životě, který dnes vedu a který pozoruju kolem sebe, určitě bych mu nevěřil. Krásné a zajímavé holky, úspěšní a přitažliví chlapi – a zůstávají sami. Potkal jsem spolužačku ze základky, do které jsme byli od první třídy úplně všichni zamilovaní. Pořád je tak hezká, ale rozvedená, žije sama s dítětem. A znám spoustu dalších takových mladých žen a dívek. Mám kamarádku, kouzelnou ženskou. Nedávno mi v takovém důvěrném rozhovoru vyprávěla, jak si někdy v sedmnácti představovala svůj život. Že se vdá za dobrého a schopného muže, který bude úspěšný a solidní. Budou mít dům, rodinu, všechno bude krásné a trvalé. Ale vzala si člověka, který ji bil, následovaly tahanice kolem rozvodu a pak letmé známosti, povrchní a křiví muži…

Jednu dobu jsem se pohyboval kolem soutěží krásy, znal jsem a ještě znám dost těch děvčat. Člověk by čekal pohádkové osudy, šťastná manželství, harmonii a růžové obláčky… Ale drtivá většina z nich je sama.

V té mužské partě, s níž se většinou stýkám, je většina lidí mezi 22 a 35 lety. Vedou si dobře, rádi sportují, vedeme podobný styl života a máme podobný vztah k důležitým věcem. Více než polovina z těch mladých mužů žije sama. Co nechápu, je, že také zcela reálně plánují, že sami zůstanou. Do konce života. Nedávno jsme o tom mluvili s jedním kamarádem, který má za sebou stejně jako já rozchod s dívkou, s níž měli dlouhý pěkný vztah. Říkal mi, že tenkrát si myslel, že si někoho najde, vždyť svět je plných pěkných a zajímavých žen. Ale teď už začíná uvažovat jinak… možnost, že zůstane sám, teď vůbec nevylučuje.



Fakt nechápu. Co se to se světem stalo? Kdy došlo k tomu zlomu, proč je najednou víc a víc lidí, kteří jsou a chtějí zůstat single?

Teď je mi šestatřicet. Hodně jsem se naučil, dost toho znám a umím. Vím, jak vydělat peníze, jak si získat respekt a úctu, jak někoho rozesmát nebo v něm vyvolat hněv. Naučil jsem se dosáhnout prakticky všeho, co pokládám za rozumné nebo potřebné. Ale neumím se zamilovat. Je to cit, kterého nejde „dosáhnout“, napodobit ho nebo nějak uměle vyvolat. Myslím, že to je pravý boží dar. A jestli existuje bůh, pak je to láska. Nešťastný je ten, kdo jednou lásku naplno prožil, protože v podvědomí stále srovnáváme a všechno, co přijde po ní, se nám zdá menší a slabší, protože lásku nic nepřekoná. Pokud někoho milujete a zdá se vám, že na obzoru se objevil někdo, kdo by mohl být lepším partnerem, kdo se vám zdá hezčí, mladší, vtipnější, zajímavější, pamatujte, že to všechno pomine… jenom láska je věčná. Časem to hezké a mladé zestárne, vtip se otupí a zájem ochabne. Jenom láska nemá minulý čas.

Máte-li vedle sebe člověka, k němuž cítíte lásku, nesmíte ho opustit. Celý život se obvykle skládá tak z 5-6 lidí, kteří člověku stojí opravdu zato a pokud hvězdy dovolí, jednoho z nich si zamiluje. A když hvězdy nedovolí, možná, že už mu to nikdy nevyjde. Neplýtvejte štěstím a neplýtvejte příležitostmi k němu. Není jich tolik. A později byste hořce litovali.

Za těch pět let jsem se naučil vážit si toho, když potkám dívku, která vůbec dokáže vést normální přátelský rozhovor, bavit se, smát se a radovat se ze života. Začal jsem si vážit lidí, kteří dokážou mít vlastní názor, zajímá je ten váš a jsou schopni rozhovoru o světě kolem nás. Je zajímavé, že zjev, kterému obvykle říkáme „normální člověk“ se stal naprostou vzácností. A když narazíte na vlastnosti jako laskavost, úcta, upřímnost, čestnost, je to prostě zázrak. V lásce jsou takové vlastnosti předpokladem, jenomže nějak se ze světa vytrácejí. Ostré lokty, brada vzhůru, jít si za svým ve věčném spěchu a pod tlakem, to je dnešek. To, co tu vedeme, je často jen přežívání…

Přesto se ale pokládám za šťastného člověka. Protože jsem v životě měl štěstí. Vlastně – měl – ještě ho mít budu, věřím, mám výdrž a hledám dál.