Maminko, lehneš si ke mě?

Maminko, lehneš si na chvíli ke mě? Slyšíte tuhle otázku taky tak často, jako já? Mé děti chtějí, abych si k nim lehla každý večer, protože rády tráví čas s maminkou. Tahle jejich otázka je moje oblíbená věta. Proč? Hned vám to povím.

Našim dětem je 10, 8, 6 a 4 roky. Každou noc, když přicházím uspat našeho šestiletého synka, říká mi: „Maminko, lehni si ke mně na chvíli“. Dnes je mi líto, že jsem většinu večerů odpovídala: „Jen na chviličku, miláčku. Musím se podívat, jestli už spí bráškové a sestřička. Musím uklidit v kuchyni. Musím se podívat na to, co jsem si donesla z práce. Chceme se s tátou navečeřet“. Ať je příčina jakákoli, opakujeme stále dokola: „Jen na chvilku. Jsou jiné, důležitější věci“.

Ano, vím, nemůžeme s nimi ležet celou noc. A dítě to bude chtít, jako to chtějí všechny děti. Jak se říká: „Dej čertu prst, chytne ti celou ruku“. Myslíme si, že s nimi poležíme pět minut, děti prosí o dvacet. Ležíme dvacet, prosí o čtyřicet.

Ale potom se něco stalo… Před několika lety zemřel přítel naší rodiny ve spánku. O týden později, v jiném městě nějaký šestiletý chlapeček úplně nečekaně zemřel během hry na dvoře. Je pro mě těžké na to myslet i psát…

Teď když mě syn večer prosí, ať si k němu lehnu, je to pro mě to nejhezčí, co může být. Vyslechnu věci, které šestileté děti většinou maminkám neříkají.

„… řekl mi, že dneska jsem byl milý. To je hnus. Že jo, mami?“

„Dneska jsme psali písemku z matiky a já dostal nejlepší známku!! Učil jsem se a zvládnul jsem to“

„Je mi smutno po pejskovi. Myslíš, že si budeme moct pořídit jiného?“

„Mami, víš, jak jsi říkala, že při wrestlingu mám bráškovi pomáhat, když zůstává pozadu. Tak jsem mu pomohl. Běžel jsem hned za ním, jak to říkal táta. Dokonce jsem mu řekl, že může zpomalit, když chce. On říkal, že když běží rychle, bolí ho břicho. Tak jsem mu řekl, že může běžet pomaleji, že poběžím s ním a běžel jsem, i když běhat pomalu je FAKT otrava, mami!“

Tohle všechno se děje a to všechno se dozvídáme, když dokážeme odložit všechny ostatní záležitosti. Tohle se dozvídáme pouze když zapomeneme na věci, které jsme měli nebo chtěli udělat.

Babička mě vždycky vybízela, ať si užívám svých dětí, dokud mě potřebují. Říkávala také, že nechápe, proč mají děti lidé, kteří s nimi nechtějí trávit vůbec žádný čas. Prohlašovala, že se ráda stará o děti a ví, že i já to budu ráda dělat.

Mí rodiče i rodiče manžela nám často připomínají, že jednou naše děti nebudou chtít trávit s námi tolik času. Myšlenka na to mě ničí.

Ale ten čas ještě nepřišel. Dneska si určitě poležím se všemi svými čtyřmi dětmi a zazpívám jim jejich oblíbené písničky.

Kdybychom přidali jenom deset minut ke každému večeru, kdy už ztrácíme trpělivost a jsme opravdu unaveni, přidali bychom si tím deset minut radosti, které šťastně strávíme se svými dětmi. Posloucháním, povídáním a slovy: „DNES, PRÁVĚ TEĎ JSI TY, JSTE VY PRO MĚ TO NEJHLAVNĚJŠÍ“.

A víte co?

Za deset let se tahle slova vrátí, až mému synovi bude šestnáct a já ho poprosím, ať SE MNOU chvíli jen tak posedí… a on to udělá.