Místo abychom žili, přemýšlíme a vymýšlíme si

Věděla jsem i dříve, že mysl moderního člověka je velmi neklidná. Nepřemýšlela jsem ale nad tím, že je to problém všech „bílých“, tedy lidí ze Západu. Navíc jsem se domnívala, že se to týká především žen. Jenomže se ukázalo, že problém se o nic míň netýká i „evropských“ mužů.

Nejdříve se o tom zmínil jeden ajurvédský doktor při hodnocení testů. „Hm“, prohlásil, „jako u všech Evropanů. I tenhle mozek pracuje moc bouřlivě. V Asii na tom lidé takhle nejsou“. To mě vážně zaujalo.

Pak mi jedna známá vyprávěla, že její indičtí přátelé mají pro naše mozky výraz «white people problem», čímž zdůrazňují, že jde o problém výhradně bělochů. Prý jsme blázni, kteří místo aby prostě žili jen přemýšlejí a vymýšlejí a sami sebe zahánějí do kouta. Uvedla příklad, který se mi moc líbil.

Obecně jde o situaci, kdy opravdu potřebujete pomoc. Jdete například z obchodu s velmi těžkou taškou. Nečekaný nákup, auto jste nechala doma, není to daleko. Jenomže teď je to na vás moc. Tohle fakticky neutáhnete. A najednou vás míjí soused. Řešení se nabízí docela samo: poprosíte o pomoc, to dá rozum.

Nedá.

Ve vašem mozku probíhá hotová bitva: Mám mu říct, nebo nemám? Co si o mě pomyslí? Co když mě pošle někam? Je to hloupé, takhle někoho otravovat, je to opravdu hrozně těžké… Řekne mi, že když jsem si to koupila, ať si to odnesu. Ale všude hlásají že člověk se nemá ostýchat požádat o pomoc. Mám to tedy zkusit? Nebo radši až jindy…

A i když jste se odhodlala o pomoc požádat, bitva nekončí. Pokud soused souhlasil, budete si lámat hlavu, zda za to bude něco chtít nebo zda mu snad máte něco nabídnout, proč vlastně souhlasil, snad za tím není nějaký záměr, neslibuje si od toho něco… a sousedi, jestli uvidí, jak spolu jdeme, co si budou myslet… Jestliže vám pomoc odmítl, uvažujete, jak teď na něho reagovat, až ho potkáte na schodech a že vypadal jako slušný hodný člověk, ale jak je vidět, takový vůbec není…

Indové věci řeší velmi prostě. A nejen oni. Potřebujete pomoc. Pomozte mi. Ano – výborně. Ne – taky dobře. Konec, tečka, punktum. Žádné zmotané výmysly ani pokusy uhádnout, co si myslí jiní, hodnocení vhodnosti, slušnosti, atd. Všechno je jednoduché a prosté.
Zvolte si libovolnou jinou situaci, která by se dala jednoduše řešit a uvidíte, jak váš nepokojný rozum dokáže všechno zkomplikovat.

Někdo se vám například líbí. Líbí se vám, co dělá a jak to dělá, líbí se vám, jak vypadá atd. A čeho máte plnou hlavu? Úvah o tom, máte-li mu říci, že se vám líbí, co dělá. Je to vhodné? Je to správné? Co si pomyslí!?! Co když se nafoukne? Co když se mi vysměje? Co když v tom bude vidět víc, než za tím je? A co když se o tom někdo dozví? A tak dááále… Přitom by se zdálo, že je to jasné: líbí se ti to, řekni mu o tom a dost. Bude mu to milé, tobě taky. Ale to ne.

Tak je to ve všem. Náš nepokojný mozek je schopen nám kdovíco narýsovat a pak se toho ještě bát. Místo abychom žili tady a teď, žijeme kdovíkde. V minulosti ne, protože i tu vidíme prizmatem svého neklidného rozumu. A v budoucnosti taky ne, protože tam se nám zjevují obrazy, které se nikdy nesplní – a zaplať pánbůh za to.
Žijeme ve fantaziích svojí zanícené, neklidné mysli.

Skutečně se stává, že dívka, která se sotva seznámila s nějakým mladíkem, se začíná trápit úvahami, zda je to ten pravý nebo ne, jestli se mu doopravdy líbí nebo ji chce jenom využít, jak budou vypadat jejich děti, zda by měla přijmout jeho příjmení, jestli jí bude věrný… V myšlenkách už se za něj vdala a dokonce se stačili rozvést. Zatímco mladík ji zatím pouze pozval na kávu.

Často se mi vybavují případy, které mi vyprávěly dívky, jimž se podařilo upravit vztah s rodiči. Jak jim konečně po mnoha letech dokázaly říci o domnělých křivdách a zjišťovaly, že mámy a tátové o jejich trápení nic netušili a tím spíš nechtěli působit svému dítěti bolest…
Kterýkoli vnější signál se všemožným způsobem snažíme vykládat ve vztahu k sobě. Ačkoli už mnohými tolik uznávaný Freud prohlásil, že „někdy je banán doopravdy banán“.

Mladá dívka uslyší za svými zády pískání a velmi často si to vyloží jako projev chování k lehké holce, vztáhne si to na sebe, urazí se, rozzlobí a začne sama sebe obviňovat, že tohle si neměla oblékat. Přitom nejspíš pískání vůbec nepatřilo jí. Stejně tak když se jim někdo směje za zády, pomyslí si devadesát procent žen, že to se někdo směje jim a začnou v panice prověřovat, co si kde oblékly špatně, co jim kde kouká, mučí se pomyšlením, že mají křivé nohy atd. atp.

S oblečením je to vůbec zvláštní situace. Nevezmeme si, co se nám líbí, protože by si někdo mohl něco pomyslet. Nosíme věci podle módy, i kdyby byly nepohodlné a nelíbily se nám. A u zrcadla věčně přemítáme: jak v tom vypadám? Neměla bych do těchhle šatů radši zhubnout? Nebo přibrat? Nejsem na tyhle šortky už stará? Může si matka tří dětí tohle obléct? Co když v tom vypadám tlustá? Co když si přišlápnu lem té sukně? Co když ostatní matky na hřišti řeknou, že si na něco hraju? Co když se to nebude líbit manželovi? … Zdálo by se, že si prostě oblékneme něco, v čem se cítíme dobře a dost. Ale to také jen tak nejde.

A tak místo podnětu a následné reakce produkujeme složitý řetězec: podnět-nekonečné těkání neklidného rozumu-reakce-a znovu utrpení mysli.

Vydáváme příliš mnoho sil na to, abychom odhadli, co si o nás myslí ostatní.

Sami sobě komplikujeme život. Místo abychom prostě žili, přemýšlíme tak intenzivně, že nám nezbývá síla žít.

Stejně tak ve vztazích donekonečna bojujeme s neexistujícími problémy a potížemi vycucanými z prstu.

Kolik jen je v našem životě vymyšlených problémů! Protože chceme být dobří a hezcí jako jsou všichni, protože chceme být dokonalí, nedokážeme přijmout ani vlastní minulost a bojíme se budoucnosti. Často ani sami nevíme, co vlastně chceme, která přání jsou naše a která cizí.

Přehnaně neklidná mysl podněcovaná televizí, výchovou a pravidly chování, sociálními sítěmi, hromadou neužitečných informací, které nepoužíváme, vzděláním, které mezi námi je na baterky, ale potrápilo nám nervy a přecpalo hlavu hloupostmi…

Opravdu bychom se mnohému mohli naučit právě od Indů. Někdy je vidíme jako lidi triviální, kteří neznají pravidla slušného chování. Jenomže oni si z toho nic nedělají a nemyslí na to, co si o nich myslíme my. Žijí tak, jak to cítí a zůstávají sami sebou. Zato my bychom se od nich měli naučit krotit své nepokojné mozky, což by nás jen přiblížilo ke štěstí.
P.S. „Pánbůh nám dal mozek, abychom se radovali a ne abychom řešili osudy lidstva“, řekli by vám v Indii.

P.P.S. A prosím vás, vyhlaďte své zachmuřené čelo, za nímž už bobtná záplava úvah o tom, že bez mozku se přece žít nedá, že v Indii jsou ale přece všichni strašně chudí a já se tady pokouším z vás všech udělat hlupáky. Uvolněte se, buďte v pohodě. O tom ten článek doopravdy není.

Olga Valyaeva