Msta. Proč si lidé ubližují?

Každý člověk se alespoň jedenkrát v životě někomu pomstil. Často přitom jde o mstu neuvědomělou. Pojďme si o tom říci něco víc.

Pokaždé, když někomu jinému ublížíme, jde až na nepatrné výjimky právě o mstu. Ať už vědomá nebo neuvědomělá touha pomstít se vzniká z pocitu křivdy nebo urážky.

Pocit křivdy se může vztahovat ke konkrétnímu člověku, určité situaci nebo může jít o vztek na život obecně.

Například lidé, jimž se v dětství nedostávalo dost lásky nebo jim bylo ubližováno, často vyrůstají v jedince neschopné normálních mezilidských vztahů a komunikace, jsou pichlaví, zlí, věčně kriticky naladění, řídí se rozumem, který u nich převládá nade vším a všechno se mu podřizuje, protože nejsou schopni dávat jiným lásku a prokazovat jim náklonnost. Je tedy logické, že často jsou to lidé velmi tvrdí, kategoričtí, nesnášenliví k ostatním. V podstatě jde o podvědomé projevy msty za to, že se jim v dětství něčeho zoufale nedostávalo. Velmi často tito lidé nemají rádi děti a domácí zvířata, neboť v hloubi duše je popuzuje a cítí hořkost, když vidí, jak je někomu projevována láska, které oni sami mají takový nedostatek.

Jak vzniká přání mstít se? Někdo se cítí ublížený a ukřivděný a jako reakce se v něm rodí touha po pomstě. Velmi často je to touha neuvědomělá.

Jestliže tedy někdo pociťuje přání jiným ubližovat nebo ho dráždí pohled na šťastné, úspěšné nebo láskou obklopené lidi, měl by v sobě najít onu křivdu, plodící skryté přání mstít se jiným – někdy ani ne svýma vlastníma rukama – a chtít, aby ti šťastní, úspěšní a milovaní přestali šťastnými, úspěšnými a milovanými být.

Když se mu podaří zbavit se pocitu křivdy, automaticky vymizí i potřeba mstít se. Indikátorem nové situace budou změněné vztahy k lidem, kteří ho dříve tolik dráždili svými úspěchy.



Aby se člověk dokázal zbavit pocitu křivdy, musí křivdu v sobě najít, musí se umět na ni podívat a musí dokázat si ji přiznat. To nebývá nijak snadné, protože tyto pocity bývají:

• velmi hluboce ukryté (je složité je rozpoznat),
• hloupé (je těžké přiznat si, že v nás, v lidech tak rozumných, působí něco podobného),
• příliš bolestné (sebemenší vzpomínka vyvolává krutou duševní bolest, kterou se člověku nechce znovu prožívat – je to však nutné),
• zastaralé (stokrát už se jimi zabýval, k ničemu to nebylo, proč to dělat znovu – zase to nebude mít žádný efekt).

Je to samozřejmě věcí volby a velmi záleží na tom, nakolik si dotyčný člověk přeje změnu, jak silná je jeho touha vyvléknout se z chomoutu nenávisti a zloby a zbavit se trvalé nepřízně, kterou svým chováním vyvolává. Je rovněž otázkou síly vůle dokázat opustit navyklý model chování a přinutit sám sebe ke změně.

Kromě toho musí člověk mít dost odvahy, aby se dokázal podívat na nepříjemné věci v sobě samém, aby vůbec zvládnul dozvědět se o sobě něco nepěkného. Většina lidí se nejčastěji zcela přirozeně snaží vytvořit a uchovávat si o sobě více méně kladnou představu, aby si mohli sami sebe vážit a mít k sobě dobrý vztah. Pokud do tohoto obrázku náhle přibudou nějaké temné barvy, iluzivní rovnováha je porušena, člověk je zcela vykolejen a musí znovu nějakým způsobem obnovovat svou sebeúctu, aby se mohl mít pro něco rád. To všechno je velmi náročné.

Cesta změny se velmi často podobá cestě ničení. Občas se na ní kompletně rozpadne i celkový obraz světa a přežít něco podobného je skutečně velice těžké. V případě starých křivd způsobených ještě v dětství je často nejlepší požádat o pomoc psychoterapeuta.

Jsou však i banálnější případy, neukryté tak hluboko pod nánosy traumatizujících dětských a mladistvých vzpomínek, kdy odhodlaný člověk může sám u sebe dosáhnou změny.

Dejme tomu, že se rozhodl, našel křivdu ukrytou někde v sobě, vytáhl ji ven a chce na ní pracovat.

Za nejúčinnější způsob zbavení se starých křivd pokládám rozdělení odpovědnosti. To je tehdy, když jste schopni s odstupem hodnotit celou situaci a vidět, v čem byla vaše zodpovědnost a v čem někoho jiného. Načež si ponecháte pouze tu svoji část a tu cizí předáte. Nejčastěji totiž pocit křivdy vzniká, když na sebe bereme cizí odpovědnost. Anebo naopak – přijmete svoji zodpovědnost, kterou jste přenášeli na jiné.



Například manželka se urazí na manžela, že jí k narozeninám nedal dárek, který si přála. Ženina odpovědnost tu byla v tom, že když tak jistě věděla, co si přeje, měla muži vhodným způsobem tuhle informaci sdělit. Manželova zodpovědnost spočívala v rozhodnutí, zda ženino přání splní nebo podstoupí riziko a dá jí něco jiného. Pokud žena muži nesdělila, co je předmětem její touhy, manžel žádnou odpovědnost za její zklamání a nespokojenost nenese. Tak častý ženský argument «měl to přece uhádnout» tu neplatí, protože když to manžel neuhádl, asi se o zkrátka uhádnout nedalo nebo to neuměl. Jestliže se žena urazila, přenáší tím část své odpovědnosti na manžela. Pokud dokáže se svým ukřivděným pocitem pracovat, přijme svou zodpovědnost zpátky. Pocit křivdy se vytratí.

Příklad opačný, kdy na sebe bereme zodpovědnost někoho jiného: Někomu jste pomohli a ten člověk s vaší pomocí naložil jinak, než jak jste předpokládali, že učiní. Zda pomoci nebo ne, to bylo vaše rozhodnutí, nikoli toho dotyčného. Jakou formou, v jakém rozměru, jakým způsobem pomoci – opět vaše rozhodnutí. To ostatní, to už patří jemu. Pokud tedy poskytujete pomoc s podmínkou, že bude využita právě jen určitým způsobem a žádným jiným, musí tato podmínka zaznít předem a ten, komu hodláte takto pomoci, s ní musí souhlasit. Pokud nezazněla a on svůj souhlas nedal, žádnou odpovědnost dotyčný za vaše zklamání nenese.

Toto jsou zcela obecné příklady, každá konkrétní situace má své odstíny, s nimiž je třeba pracovat velmi uvážlivě a podrobně, aby finální rozdělení zodpovědnosti bylo správné.

Když v sobě člověk postřehne touhu se mstít, postřehne pouze symptom. Za ním se skrývá nějaká křivda, na které je třeba s plným vědomím pracovat. Pokud se jí dokážeme zbavit, zbavíme se pomstychtivosti. A to je veliké ulehčení. A navíc další důvod, proč se mít rád.

Nikdo by také neměl váhat v případě, že jeho snaha se nedaří, využít pomoci psychologa.