Úspěch nebo štěstí?

Úspěch naprosto není to, o co bychom měli usilovat.

Američan David Orr (nar. 1944), profesor enviromentálních studií na universitě ve Vermontu, vyslovil v jedné ze svých knih myšlenku: „Naše planeta nepotřebuje velké množství „úspěšných lidí“. Zoufale se jí nedostává spíš mírotvorců, léčitelů, restaurátorů, vypravěčů a těch, kdo milují. Má zapotřebí lidí, vedle nichž se dobře žije. Naše planeta potřebuje lidi s morálkou, ochotné zapojit se do boje za živý a humánní svět. Tyto vlastnosti mají málo co společného s „úspěchem“, jak je chápán v naší společnosti.“

Orrova slova se netýkají pouze zemí s vysoce vyspělou ekonomikou. Do honby za falešným úspěchem se propadla splečnost v daleko menších zemích s daleko menším ekonomickým potenciálem, než mají USA. Uctívání „úspěchu“, této povrchní modly západní společnosti, je nemoc, která se velmi rychle šíří.

Zamysleme se na chvíli. Které profese jsou chápány jako „úspěšné“?

Člověka ihned napadnou herci a zpěváci všeho druhu, politici, vedoucí manažeři a všichni, kdo oplývají buď mocí nebo penězi, anebo se zkrátka těší popularitě. Zkuste si představit „úspěšného lékaře“. Kdo to má být? Ten, kdo provádí ty nejsložitější operace na špičkové úrovni a zachraňuje životy, nebo ten, kdo si otevřel soukromou kliniku, přitáhl bohaté klienty a vydělal na nich jmění? „Úspěšný spisovatel“ je ten, kdo vydává opravdu hluboká díla, nebo ten, jehož knihy se vydávají v milionových nákladech? Spojení jako „úspěšný vědec“, „úspěšný učitel“ nebo „úspěšný geolog“ už vůbec v tomto kontextu vypadají jako protimluv.

Podle Davida Orra tu dochází k paradoxu: ukazuje se, že naše planeta se netočí díky těm, které jsme společně označili za „úspěšné“ a postavili je na čestné pódium. „Úspěšní lidé“ neučí děti ve škole. „Úspěšní lidé“ nás z nastydnut í nevyléčí. „Úspěšní lidé“ nezachraňují Zemi před globálním oteplováním. „Úspěšní lidé“ nepečou chleba, neřídí tramvaje a nemyjí podlahu ve vaší kanceláři. Avšak ti, kteří to dělají, jsou objektivně společnosti mnohem prospěšnější, než celá armáda popových zpěvaček, manažerů a oligarchů.

To nejzajímavější ovšem není sám tento fakt. Nejvíc udivující je, že v moderní společnosti se „úspěch“ prakticky za žádných okolností nerovná „štěstí“. „Úspěšnými ženami“ jsou obvykle nazývány kariéristky, zatímco „šťastnými“ bůh ví proč stejně jako dřív manželky a matky. Za „úspěšné muže“ jsou pak pokládáni ti, kdo dovedou vydělat a zajistit si materiální postavení a jistotu, zatímco za „šťastné muže“… Ruku na srdce: kdy v poslední době jste slyšeli o někom mluvit jako o „šťastném muži“?



Existující model úspěchu štěstí vylučuje a je z principu nezdravý. Na universitě v Britské Columbii byl prováděn psychologický výzkum, jehož výsledky ukázaly, že mnozí vrcholoví manažeři pocházejí z nevelkého procenta obyvatel se sklony k psychopatii. Jsou ochotni vynaložit veškerou svou sílu na soupeření´o jakoukoli možnost získat převahu nad vyrovnanějšími kolegy.

Je pochopitelné, že psychologický model úspěchu prostě musí být zničující. Možná proto je na světě tolik válek, krveprolití a nekonečných ekonomických krizí – protože jsme sami nad sebe povýšili „úspěšné“ psychopaty ve svaté víře v jejich normálnost a ze všech sil usilujeme se jim podobat?

Svět těchto „úspěšných“ lidí je krajně osamělý : obklopují je pouze podřízení, konkurenti, občas partneři, kteří se v kteroukoli chvíli mohou v konkurenty změnit. Nemají zkrátka a dobře nic víc cenného, než vlastní „úspěch“ a výhody s ním spojené. Ničivé působení namířené ven, do okolního nepřátelského konkurenčního světa, jsou tedy zcela přirozené a vnitřně podložené. Nepřidají jim ani štěstí, ani lásky, ani krásy, ale zcela určitě upevní jejich „úspěch“.

Možná, že nastal čas přehodnotit naše představy o tom, co je úspěch. Pojďme pokládat za úspěšné ty, kdo každý den udělají svět o kousek lepší. O trošičku, podle svých možností, bez ambicí nějakého globálního rozsahu. Podle hesla: „Ráno vstanu, umyju se a dám do pořádku – a pak budu dávat do pořádku celou planetu“. Pojďme si vážit opravdu moudrých lidí a ne rychlokvašených „vzdělanců“. Pojďme si vážit skutků a motivů místo slov. Pojďme svou práci dělat dobře ne proto, že nám to přinese jakýsi efemérní „úspěch“, ale proto, že nám to dělá radost. A když nám radost nedělá, odejděme a hledejme takovou, která se nám líbit bude, a kterou proto budeme dělat dobře. Pojďme si vážit rodiny a chovat se pozorně k dětem.

Potom – a to je to zvláštní – si ani nevšimneme, o kolik víc je úspěšných lidí. Bude jich stejné množství, jako lidí šťastných. Jako těch, kteří chápou , že nejsou na světě jen tak. Takové lidi naše planeta potřebuje, protože ti nemajít důvod ji ničit. Konečně budeme něco tvořit.

S. Gorbunová