Nejen dobří holubi, také dobré skutky se vracejí …

Jisté mladé ženě vykvetl do rána na parapetu kaktus. Dlouhé čtyři roky jen tak zachmuřeně dřepěl na okně jako nějaký neholený pobuda a najednou uspořádal překvapení.

– Hm, a pak o mě někteří lidé  říkají, že jsem mrcha bez srdce, pomyslela si žena. Kdybych byla, ten kaktus by v životě nevykvetl. Přece se říká, že kytky u zlých lidí nevykvetou.

V příjemných myšlenkách na kvetoucí kaktus nastoupila do vagonu metra a nechtě šlápla na nohu podmračenému muži vedle sebe. Když utrousil nevlídnou poznámku, nezačala na něj podle svého zvyku ublíženě ječet: „Myslíte, že jsem to udělala schválně, nebo co? Nevidíte, jak je tu narváno?! Jestli vám to vadí, tak jezděte taxíkem!“

Místo toho se usmála: „Proboha, odpusťte, já se nemám čeho chytit, víte… jestli chcete, šlápněte mi taky na nohu, ať jsme si kvit!“

Podmračený muž poté spolknul, co měl na jazyku ohledně její inteligence a zoologického původu. Vystoupil na příští stanici a šel si koupit noviny. Prodavačka jako obvykle popletla drobné, které mu měla vrátit. Dnes ji ale kupodivu neujistil, že je hloupá nána a potřebuje počítadlo.

– Nic se neděje, tak to spočítejte ještě jednou, řekl jí. – Já jsem dneska s těma počtama taky od rána na štíru.


Prodavačku ta neočekávaná odpověď natolik rozněžnila, že bezplatně věnovala jednomu stálému zákazníkovi, důchodci, který si nemohl dovolit víc než nejlevnější deník, dvě minulá čísla prestižních magazínů a celou hromádku starších novin. Správně by remitendu měla zapsat, ale každé pravidlo se dá nějak obejít…

Spokojený starý pán šel domů s náručí plnou tiskovin a těšil se, jak si počte. Na chodbě potkal sousedku z poschodí nad sebou. Tentokrát jí nevytkl hlasem vojenského kaprála fakt, že její dítě ustavičně dupe jako slon jemu zrovna nad hlavou, takže nemá kouska klidu a nemůže si odpočinout. Zadíval se na její dcerku a udiveně zvolal:

– Ta vaše slečna už je ale veliká! Nevím, komu je víc podobná, jestli vám, nebo tatínkovi, ale řeknu vám, že z ní bude krásná holka – mě můžete věřit, já to mám v oku!

Sousedka odvedla dcerku do školky a šla pracovat na recepci do zdravotnického zařízení, kde neseřvala popletenou babičku, která měla přijít na kontrolu včera, ale dorazila až dnes. Posadila ji na volnou židli a uklidňovala ji:

– Nebojte se, chvilku počkejte, zajdu do ordinace a zeptám se, kdy by vás mohli vzít.

A babička, když na ni došla řada, nevymáhala na lékaři co nejúčinnější lék, který by moc nestál, ale určitě ji do zítřka uzdravil, nehrozila mu Výborem pro lidská práva a soudem ve Štrasburku. Trochu si povzdechla a řekla:

– Ještě nejsem tak úplně mimo, pane doktore, já vím, že proti věku není léku. Tak se nezlobte, že vám sem pořád lezu…

Na tu starou paní si lékař z ničeho nic vzpomněl, když šel večer domů. A náhle si uvědomil, jak život v tom věčném chvatu letí a utíká a sám pro sebe zcela nečekaně  odbočil do supermarketu, koupil kytici růží a čokoládový dort a rozejel se jinam než původně zamýšlel.

Přijel k domu, vyšlapal tři patra a zazvonil.

– Víš, říkal jsem si, že jsme jako děti na písku, pořád se jen hašteříme a dohadujem… Tady jsem ti koupil dort, jenom se nezlob, já jsem na něj položil aktovku a asi bude trochu roztento… ale je fakt dobrej. Taky jsem ti koupil kytku, na tu ta aktovka potom v zatáčce spadla, tak je trochu pocuchaná, ale snad se dá dohromady, co myslíš…?

– Určitě dá, ujistila ho mladá žena. Poskytneme jí první pomoc. Mám novinku, koukej: dneska se probudím a ten kaktus rozkvetl! Co bys tomu řekl, po takové době?