Nejkratší psychologická konzultace

Přišli ve dvou. Manželé. Byli u mě poprvé.

„V životě jsem nebyl u psychologa!», podrážděně říkal muž. Celým svým zjevem dával najevo, že podle něj je to pěkná blbost.

„Manželka mě ukecala!“

„A?“

„Co – a -? Kvůli synovi. Máme doma debila!“, rozpálil se.

„Debil je psychiatrická diagnóza“, říkám unaveně. „Váš syn je skutečně v tomto smyslu debil?“

Teď už se jako na debila dívá na mě. Pak přesune pohled na ženu s němou otázkou: „Kams mě to zavedla?!!!“

Žena sedí schoulená na kraji židle, dlaně zasunula mezi kolena.

Muž se dotčeně mračí, obrací se zpátky ke mně a mlčí. Já rovněž. Nakonec nevydrží. Je ještě vzteklejší.

„Takže vy jste posycholožka, jo? Hm. Tak mi teda vysvětlete, co s ním mám dělat?“

„S kým?“

„No se synem!“

„A co je s vaším synem?“



Muž vyvaluje oči, ohromen mou tupostí a neschopností číst myšlenky. Znovu se otočí k manželce a na tváři má napsáno: „Kdes proboha tuhle husu objevila?“ Jeho žena je však už zkušený bojovník, ani nezvedne oči a jenom podle toho, jak její tvář bledne poznávám, že veškeré síly vynaložila na to, aby ho sem dostala.

«Je mu čtrnáct a chová se jako… jako…“

„Jak?“

„No… přijdu domů z práce, jeho boty se válejí uprostřed koberce v předsíni. Říkám mu – Umíš proboha v tom životě aspoň něco? Aspoň jednu věc, dát si ty boty na místo? – Stokrát jsem mu to říkal, dávej si je semhle na stranu, ale to ne, jako ten debil, ani mě neposlouchá. Všechno má v životě moc snadné! Telefon rozbil. Ničeho si neváží. Nic mi neřekne. Na matku tadyhle je drzý. Doma nic nedělá. Ať mu řekneš co chceš, je to jako když hrách na stěnu… todlecto… nemá ani stud, ani svědomí! Jak s nim mám nakládat? Jak s ním mám najít nějakou společnou řeč?! Jste psycholožka, tak raďte. Máte snad na to recept?“

„Mám“, odpovídám a porušuju veškerá pravidla psychologické konzultace.

„No – a jaký je teda řešení?“

„Řešení existuje“, dopouštím se své neslýchané nekázně podruhé. (Existují jisté dané postupy psychologické konzultace. Zejména pokud jde o tu první. Vždycky nás učili, že první schůzka je především sběrem informací, navazováním kontaktu. O žádné terapii nemůže být ani řeči. Natož o nějakém řešení.)

„Pokud jsem vás dobře pochopila, nevíte, jak se synem mluvit, jak s ním najít společnou řeč?“

«No vždyť jsem to říkal!“

„Řešení tu je, velmi jednoduché. Ovšem jestli to zvládnete…“, říkám s dokonale upřímnou pochybností v hlase.

«O co jde? Tak mluvte!“

„Nejde o to, co byste řekl, ale o to, že musíte něco udělat.“

„A to jako co?“

„Jak se jmenuje váš syn?“

„Marek.“

Vzala jsem list papíru a fixkou na něj napsala: „Syn Marek, 14 let“. Položila jsem ho do protějšího rohu ordinace. Pak jsem muže vyzvala, ať si představí svého syna, jak na tom papíru stojí.

«Tak co, vidíte ho tam?“, zeptala jsem se.

„No… ano.“



„Tak teď vstaňte, dojděte pomalu k tomu papíru a postavte se na něj, vejděte do obrazu svého syna a staňte se jím.“

Se zřejmými pochybami na tváři to udělal. Zavřel oči.

„Řekněte mi, co teď cítíte?“

„Strašnou samotu. Mám slzy v krku. Chce se mi brečet.“

«Proč?“

„Je mi to líto. Všichni se na mě jen utrhujou, nadávaj mi. Nechci být na světě. Jako bych pro všechny byl nějaká příšera.“

«Pro koho – pro všechny?“

„Pro všechny, no.“

„Pro koho?“

«Pro tátu.“

«A co bys od něj chtěl?“

„Aby mě aspoň jednou pochválil. Aby se zeptal, jak se mám. Aby neřval. Aby byl na mě pyšnej… jsem taky mužskej.“

«Tak teď se zhluboka nadechněte a vydechněte a můžete z toho papíru slézt.“

Muž mlčky došel ke své židli a posadil se. Ticho. Žena si utírala slzy.

«Všechno chápu“, řekl najednou div ne šeptem. „Všechno chápu. Já jsem se taky tak cítil, když jsem byl malý. Otec neznal nic než výhrady. Já jsem stejnej. Všechno chápu. Děkuju.“

Všechno to trvalo jen osmnáct minut. Poprvé v mém životě…

Kateřina Savinová