Nejlepší exkurze vašeho života

Na jedné ze stránek turistického katalogu byla nabízena „Nejlepší exkurze vašeho života“. Text pod lákavými fotografiemi uváděl, že z jistých důvodů není tento cestovní zážitek hrazen předem. Důvod se turista dozví na místě. Čas návštěvy historického objektu bylo třeba objednat předem.

Jistý muž, zaujatý neobvyklými podmínkami této nabídky, hned volal na místo a domluvil si všechny podrobnosti.

U vstupní brány impozantního hradu ho už očekával usměvavý pracovník turistické kanceláře, hradní správce.

Ostatní už jsou uvnitř? – zajímal se muž.

– Nikoli, budete tu se mnou sám. Prohlídky hradu jsou vždy individuální. Nemáme klasické průvodce ani obvyklé kolektivní prohlídky.

Načež muži zevrubně odpřednášel historii hradu, seznámil ho se všemi zajímavými památkami, předvedl mu obrazy a brnění na galerii, zbraně ve sklepení i mučicí nástroje v mučírně a žaláři. Když svůj obšírný výklad dokončil, podal mu lžíci písku a požádal ho, aby ji držel ve vodorovné poloze.

– Prosím? A to jako proč? – ptal se muž.

– Nemáme stanoveno fixní vstupné. Cena prohlídky je stanovena takto: vaše lžíce je vrchovatě naplněna pískem. Je ho deset deka. Nyní se můžete po hradě projít sám. Už víte, kde co je. Až se vrátíte, zvážíme písek, který na lžíci zbude, a za každý ztracený gram od vás vyberu libru.

– A co když nic nerozsypu?

– To byste byl chlapík. A prohlídka by vás nestála nic.



Tohle pána opravdu zaujalo. Byl si jistý pevností své ruky a vydal se na samostatnou prohlídku. Pomalu stoupal po schodech do hodovní síně a oči neodtrhnul od lžíce.

Brnění raděj vynechal, protože průvan na galerii by mohl pár zrnek písku shodit. Šel ze síně dolů. Ze zbraní a nástrojů v podzemních prostorách rovněž moc neměl, protože by se byl musel naklánět přes zábradlí, což mu s pískem na lžíci připadalo riskantní. Žalář se rozhodl obhlédnout ode dveří, přičemž se snažil příliš neotáčet. Nakonec se vrátil k usměvavému muži u vchodu, spokojen vlastní obratností. Zdálo se mu, že nerozsypal vůbec nic.

– Hm, jste fakticky dobrý, vysypal jste jen půl gramu, řekl mu pracovník turistické kanceláře, zavčas vyzbrojený miniaturními váhami.

-Gratuluju, máte to zadarmo!

– Díky.

– Byl jste s tou samostatnou prohlídkou spokojen? – vyptával se muže pohostinný správce hradu.

Po kratší odmlce musel turista přiznat:

– No, víte, moc ne. Pořád jsem jen hlídal ten zatracený písek a kolem sebe jsem moc nekoukal.

– Ale to je opravdu mrzuté! – rozhořčil se turistický pracovník. Víte co, udělám pro vás výjimku. Lžíci vám naplním znovu, taková jsou pravidla, ale na písek tentokrát nemyslete. Do dalšího návštěvníka zbývá ještě dvanáct minut.



Host bez otálení popadl lžíci, vyběhl rovnou na galérii, zběžně zkoukl všechny exponáty, potom se rychlostí blesku vydal po schodech dolů do žaláře, kde se však také moc nezdržel, protože neměl dost času. Jak tak poletoval, rozsypal veškerý písek. Vešel se do jedenácti minut, ovšem ke správci se vrátil s prázdnou lžící. Mučicí nástroje a zbraně stejně neviděl, nestihl to.

– Bez písku, ano… ale nic si z toho nedělejte, vždyť jsme se domluvili, zapaloval si správce se zaujetím dýmku. Když vyfoukl první obláček dýmu, upřel na návštěvníka pohled:

– Důležité je jedno: A co tentokrát? Jak se vám líbila samostatná prohlídka?

Dotazovaný byl na rozpacích. Nakonec se rozhodl být upřímný.

– No, nelíbila se mi, víte, teď jsem zas pořád myslel jen na to, jak to všechno stihnout… písek jsem vysypal kdo ví kde a stejně jsem z toho žádné velké potěšení neměl…

Správce potáhl z dýmky:

– Hmm, ano, jsou lidé, kteří kráčejí hradem svého života a snaží se za nic nezaplatit. Z takové cesty však nemohou mít žádné potěšení. Jiní zas věčně spěchají a propasou přitom všechno. Ani na ně žádné potěšení nečeká. Jenom jedinci dokážou odhalit všechna skrytá zákoutí, každý detail, každou maličkost, každou chvilku. Vědí, že platit se musí za všechno. A život za to stojí.