Nemoc jménem «Nemám čas»

Před pár dny jsem potkal kamarádku. Ptám se: „Jak se máš, co rodina?“

Přejela mě chvatným pohledem a zadrmolila roztřeseně: „Mám toho moc. Strašně moc. Neumíš si představit, co všechno musím zvládnout…“

Nedlouho na to jsem potkal známého, ptal jsem se, jak se vede a zase ten tón a skoro stejná odpověď: „Mám toho tolik, prostě padám na ústa…“ I ten hlas měl takový drmolivý, unavený, hluchý.

A to se netýká jen dospělých. Když jsme se před deseti lety přistěhovali do Severní Karolíny, byli jsme nadšeni. Velké město, krásné školy… Usadili jsme se v příjemné čtvrti, kde žila spousta rodin s dětmi. Byl jsem si jist, že všechno je prostě nej nej.

Za pár dní po příjezdu jsme našim přátelským sousedům navrhli, že by se naše dcerky mohly scházet s jejich a hrát si spolu. Sousedka, mezi jiným opravdu fajn ženská, se natáhla pro telefon a otevřela v něm diář. Listovala v něm… a listovala… a listovala. Opravdu dlouho listovala. A nakonec povídá: „Tadyhle má volných pětačtyřicet minut každý druhý týden. Jinak má gymnastiku, klavír a zpěv, takže nemá čas. Má… no, má toho prostě hodně.“

Tenhle strašlivý, ničivý zvyk „mít toho hodně“ nebo „nemít čas“ se u nás začíná rozvíjet opravdu velmi, velmi brzo.

Skoncujeme někdy s takovým životem? Proč si tohle děláme? Proč tak nakládáme se svými dětmi? Kdy přesně jsme zapomněli, že nejsme stroje, ale lidé?

Pro děti je normální, aby jim bylo veselo nebo smutno, aby běhaly kalužemi, hrály si, pletly se a napravovaly chyby a někdy se třeba i nudily. Proč tedy děti od útlého dětství přetěžujeme? Proč do jejich životů vnášíme věčný stres s nulovým objemem volného času – stejně jako u sebe sama?

Co se stalo se světem, kde jsme mohli sedět s těmi, koho jsme měli rádi a beze spěchu povídat, co si myslíme a cítíme? Kam se poděly ty hovory s chvílemi plnými výmluvného mlčení, které se nesmí přerušovat?



Jak jsme stvořili tenhle svět, v němž máme horu povinností a absolutně žádný čas na oddych, zamyšlení, nezávazný rozhovor, prostě na obyčejné bytí?

Víme, co prohlásil Sókratés: «Pro člověka, který nerozumí životu, nemá žádný smysl žít“. Jak máme rozumět, jak máme být, jak se máme stát člověkem, jestliže věčně nemáme čas?

Nemoc s názvem „Nemám čas“ (je to vskutku diagnóza) působí ničivě na naše zdraví i štěstí. Brání nám být s vlastní rodinou, trávit s ní společné chvíle. Nedovoluje nám nastolit onu „spřízněnost duší“, po které tak zoufale toužíme.

Od roku 1950 se objevilo tolik nových technologií! Mysleli jsme (slibovali nám to!), že pokrok učiní život jednodušším, srozumitelnějším a svobodnějším. Ve skutečnosti však žádnou svobodu nemáme, nemůžeme ani docela obyčejně odpočívat, jak to bylo obvyklé ještě před pár desítkami let.

Pro takzvanou „elitu“ hranice mezi prací a domovem zmizela úplně. Celou dobu jen sedíme a zíráme na monitor. Veškerý-svůj-čas!

Smartphony a notebooky zrušily jakýkoli předěl mezi kanceláří a místem, kde žijeme. Děti sotva usnou a my jsme ihned znovu online.

Mou každodenní osobní válkou je lavina emailů. Jsem pod ní věčně pohřben a nemám tušení, jak s tím skoncovat. Vyzkoušel jsem všechno: odpovídal jsem na emaily pouze večer, neotvíral jsem poštu o víkendu, žádal jsem lidi místo několika řádek raději o setkání. Ale maily se dál kupí: osobní, pracovní, reklamní, spam. A lidé čekají odpověď hned, ne až zítra. A já… ukazuje se, že i já nemám čas. Mám toho moc.

Jiní jsou na tom ještě hůř. Mnoho lidí dělá dvě práce za mizerný plat, jen aby se rodina udržela nad vodou. Dvacet procent dětí žije v chudobě a naši staří rodiče si musejí přivydělávat jako strážní a uklízečky, aby zaplatili střechu nad hlavou a slušně se najedli. Nemáme čas.

Tak se nedá žít!

Když se někoho ptám: „Jak se máš“, na co se ho ve skutečnosti ptám?

Neptám se přece na seznam jeho povinností, ani na kolik mailů ještě neodpověděl. Ptám se, co se teď děje v jeho srdci. Ve vašem srdci. To ať mi řekne. To mi řekněte.

Řekněte mi, že se vaše srdce raduje, nebo je smutné, bolí vás a touží po lidském teple. Nahlédněte do svého srdce a pak mi to řekněte. Když se ptám, chci slyšet odpověď. Opravdovou odpověď živého člověka!

Řekněte, že si ještě pamatujete, že jste člověk a ne stroj automaticky odškrtávající splněné úkoly. Podívejme se jeden druhému do očí, potřesme si rukama. Pojďme si jen tak popovídat. Zaženeme tím stres a aspoň na chvíli si dopřejeme pocit, že nejsme sami.

Vemte mě za ruku, podívejte se mi do očí a buďte zcela a úplně se mnou, aspoň jednu vteřinu. Řekněte mi něco o svém srdci a donuťte to moje, aby se probudilo. Pomozte mi vzpomenout si, že i já jsem člověk toužící po lidském teple.



Přednáším na universitě, kde se studenti umějí „urgentně učit“ a „urgentně odpočívat“. A jsou na to pyšní! Je to odraz veškerého našeho života. I v rámci „odpočinku“ se noříme do stále stejného světa plného přepětí. Oddech znamená další zátěžové akce: řvavé trháky a sport zaplavený sedmerým potem.

No a co tedy s tím, ptáte se? Nevím. Nemám žádné kouzelné řešení. Všechno, co vím je, že ztrácíme schopnost žít obyčejným lidským životem.

Měli bychom zaujmout k práci a technologiím úplně jiný vztah. Vždyť přece víme, o co stojíme: o smysl, o pocit, že někam, k někomu patříme, o pěkný život. Nejde jen o to, abychom se „dobře nabaštili“ a koupili si „špicový iPhone“. Chceme přece lidsky žít.

Básník William Yeats napsal: «Člověk, který se rozhodl prozkoumat temná zákoutí vlastní duše, potřebuje více odvahy, nežli voják na bitevním poli».

Kdy budeme zkoumat temná zákoutí vlastní duše, jsme-li ustavičně tak zaneprázdněni? Kdy porozumíme životu?

Doufám, že navrhnete solidní řešení: jak začít žít, jak změnit naši společnost.

Chci, aby mé děti běhaly kalužemi, snily a třeba se i nudily, aby se učily být lidmi. Chci žít ve světě, kde se můžeme zastavit, podívat se jeden druhému do očí, dotknout se a společně pochopit, co se děje v našich srdcích.

Já osobně si dám pauzu, abych se zamyslel nad svým životem, abych se zaposlouchal do své unavené duše, abych se dozvěděl, kdo jsem.

Děje se ve vašem srdci něco podobného?

Pojďme se aspoň pokusit vytvořit svět, kde když někdo řekne: „Nemám čas, mám toho tolik…“, druhý mu odpoví: „Já vím, kamaráde, já vím, všichni toho máme hodně. Ale teď mi řekni, co se děje v tvém srdci“.

Omid Safi