Nežiji po létech, ale po dnech

K jedné z nejlepších životních rad jsem přišel téměř náhodou.

Bylo to v osmý den mojí návštěvy u Šalvy Amonašviliho. Legendárního gruzínského učitele, který už od počátku šedesátých let prosazoval experimentální výuku na gruzínských školách a především nový přístup k hodnocení úspěchů žáka – beze známek. Měl jsem už na diktafonu několik desítek hodin audiozáznamů, proto jsem si troufl zeptat se na to, co mě zajímalo právě v tu chvíli – co je to za malou pletenou taštičku, kterou Šalva s sebou všude nosí?

Místo odpovědi Amonašvili mlčky z taštičky vytáhl malý svazek gruzínského národního eposu „Muž v tygří kůži“ Šoty Rustaveliho. Okraje stránek byly popsány desítkami řádek, které by se daly číst jenom pod lupou. Byly to poznámky — data a města, kde Šalva během několika desetiletí pobýval: „Tohle je můj deník, vedu si ho, ať jsem kdekoli.“ „Proč?“ nebyl jsem ještě pořád spokojen s odpovědí. Šalva se usmál takovým chytráckým úsměvem. Rázem se tak proměnil ze šestaosmdesátiletého učitele v dítě, které se chystá něco provést: „Víš proč? Protože já nežiju po létech, ale po dnech. Je pro mě moc důležité zaznamenat, kde jsem a co dělám právě teď. Aby dny neuplynuly jen tak nadarmo.“ A když viděl můj udivený pohled, zeptal se: „Zamyslel ses někdy nad tím, kolik dní už jsi prožil? Já jsem zrovna nedávno slavil kulaté jubileum — jednatřicáté tisící narozeniny. Teprve při těchto jeho slovech jsem si všiml, že v jeho deníku nejsou uvedeny dny v týdnu, ale čísla: tohle byl 31513. den.

Už od vyšších tříd základní školy je každý den pro Šalvu celým malým životem, který pečlivě plánuje a prožívá od začátku až do konce. „Nenech dny utíkat, v životě jich moc není. Žij po dnech, Alexandře. Žij po dnech,“ řekl mi nakonec.

Právě teď, ve chvíli než kliknu na „Publikovat“, myslím na to, jak je to až geniálně jednoduché — proměnit svůj rok ve 365 malých, samostatných dějin. Alespoň na pár minut zachytit a cítit všechno, co se s člověkem děje, všechny ty chvíle, které se potom tak snadno zapomenou, když se na konci roku posadíme a snažíme se v chvatu zhodnotit, jaký byl.

I v obvyklých novoročních přáních („Ať je tenhle rok nejnej!“) jsem vždycky postrádal alespoň nějakou praktickou radu. Jako v dětství, když člověk dostal k Vánocům velikánskou krabici se stavebnicí železnice a ukázalo se, že tam zapomněli dát návod, jak ji smontovat. Takže pak seděl, před sebou hromadu kovu a umělé hmoty, která by mu teoreticky měla přinést obrovskou radost, jenomže mu nikdo neporadil, jak zařídit, aby to fungovalo.

Myslím, že nejlepší způsob, jak to navléci, aby tenhle rok byl doopravdy plný skvělých úspěchů a radosti (není to snad to, co si obvykle k Novému roku přáváme?), je žít po dnech.

Žít chvílemi, na které je člověk pyšný, i těmi, za které se spíš stydí, takovými, na které vzpomíná s úsměvem i jinými, se kterými se jen těžko smiřoval, okamžiky, ve kterých pociťoval euforii štěstí i minutami, kdy musel uznat, že měl asi přece jen jednat jinak. Žít vším, z čeho se skládá život.

Žít po dnech, protože ať se to vezme jak chce, právě to je způsob, jak každý z nich proměnit v něco zvláštního.

Ať je každý váš den tohoto roku právě takový.

Dnes je můj jedenáctý tisící devítistý čtvrtý den.

Alexander Murashev