Obchod štěstí. Východisko se najde vždycky.

Pondělí je těžký den a zaplať pánbůh, že má taky konec. Vlekla jsem se z práce a náladu jsem měla zcela odpovídající stavu počasí: pochmurnou, zšeřelou a depresivní. Bez ustání drobounce mrholilo, což naprosto logicky uzavíralo neradostný pondělek.

Aby toho nebylo málo, když jsem zahnula do naší ulice, zjistila jsem, že obvyklou cestou se nedá projít – byla uzavřena kvůli nějakým havarijním pracem. Silničáři pečlivě přehradili cestu barevnou páskou a cedulí „Zde není východ“. Ovšem ani vchod nebyl nikde vidět… Dost hloupá situace: nalevo dlouhý plot školního hřiště, napravo plot u polikliniky. Stačilo si vybrat: nalevo, nebo napravo.

V duchu jsem zaklela a táhla jsem se kolem školy. Nikdy jsem takovou oklikou nešla. Zřejmě proto jsem taky nikdy nespatřila ten obchůdek v přízemí jednoho z obytných domů. Jeho název zburcoval moji představivost: jmenoval se Obchod štěstí.

«To bych chtěla vědět, co můžou v takovém obchodě prodávat?“, pomyslela jsem si okouzleně. Mrholení v tu chvíli zdvojnásobilo svou sílu, a já jsem proto se značným ulehčením zapadla do obchůdku. Dveře se za mnou měkce zavřely. Melodický zvoneček nad nimi ve mně probudil zvláštní hlubinnou vibraci, doslova jako by se ve mně někdo zasmál. A díky tomu jsem pocítila jakési radostné vzrušení, jako by se každou chvilku mělo stát něco moc příjemného.

Když jsem vešla, rozpačitě jsem se zastavila. Upřímně řečeno, cítila jsem se zmatená. Byl to nějaký divný obchod. Ze všeho nejvíc to připomínalo zanedbaný sklad, plný všelijakého harampádí. Mezi poličkami a pultíky chodili zákazníci, prohlíželi a dotýkali se nejrůznějšího zboží. Panovalo tu jakési radostné oživení. K východu spěchala nějaká stařenka, rozzářená jako sváteční lampion. Zaplatila, usmála se a vydala se mým směrem.

– Promiňte – zeptala jsem se jí – co se tady prodává?.
– Jak to, co? – podivila se stará paní. – Co je tam napsáno, to se tu prodává. Štěstí, děvenko moje.
– Štěstí! – A jakého druhu?
– Jaké si vybereš, drahoušku! Štěstí na metry, na váhu, nebo kusové štěstí!

Nejspíš jsem musela vypadat hloupě, protože se stařenka rozesmála.
– Jen se neboj, děvenko, zboží tu mají kvalitní! Já jsem tu stálá zákaznice. Určitě budeš spokojená!- A za zvuků zvonku stará paní vyklouzla s z obchodu.

To už ke mně spěchal prodavač v jakémsi modrém firemním obleku, se jmenovkou na náprsní kapse. Stálo na ní: „Michal, Prodavač Štěstí“.


– Moc se omlouvám za maličké zdržení, to víte, tolik zákazníků, moře práce! – omlouval se prodavač štěstí Michal.

– Vy jste u nás poprvé, že ano? Copak si pamatujete všechny zákazníky osobně? – podivila jsem se.

– Samo sebou! Vždyť když se někdo rozhodne jednou provždy být šťastný, stává se naším stálým zákazníkem – vysvětlil mi Michal.

– A co je na tom vašem zboží tak extra obšťastňujícího? – zeptala jsem se s jistou skepsí.

– Já jsem vás úplně zmátl řečmi! – uvědomil si náhle prodavač.

– Dovolte mi nabídnout vám malou prohlídku a předvést vám naše zboží. Vzal mě za loket a táhl k policím.

– Podívejte se! Kouzelné krasohledy! Dodávají životu barvu! Neustálá změna dojmů, záplava barev, záplava nejrůznějších kombinací!

– Ale vždyť je to prostě hračka! – zaprotestovala jsem.

– A vy zřejmě máte zato, že život je vážná věc? – zeptal se Michal.

– No a jak vážná! – přitakala jsem.

– Kdyby si dospělí mohli hrát jako děti…

– Tak si hrajte! – navrhl mi prodavač. Kdo vám jako dospělému člověku může zakázat si hrát?

– Mám přece povinnosti, práci a tak – namítla jsem poněkud sklesle.

– Tak si na to hrajte! A pro začátek si k tomu dejte do kabelky náš krasohled! Až vám bude smutno, až budete otrávená a dočista upracovaná, chvilku do něj budete koukat. A hned uvidíte, jak je život barevný!

– Rozmyslím si to – řekla jsem diplomaticky.

– No, tak pokračujem! – navrhl Michal.

– Teď vám předvedu v chodu zařízení na vypouštění mýdlových bublin. Podívejte! Podívejte se! Jak jsou různobarevné! Ty tvary! A jak praskají!

– No a co? – nechápala jsem.

– Jak – no a co?! – přeskakujícím hlasem vykřikl Michal. – Přece všechny vaše problémy praskají jako ty mýdlové bubliny! Lehounce! Krásně! Radostně! Copak to není štěstí?

– No, kdyby i v životě praskaly tak snadno – vzdychla jsem.

– Většina našich problémů je velmi silně nafouknutá. Zrovna jako tyhle bubliny. Naučte se mít k problému vztah jako k téhle mýdlové bublině – podívejte se na ni, pokochejte se, jak je lesklá, jak dokonalý má tvar a velikost a nechte ji prasknout! Takhle! – a vyfouknul další záplavu duhových bublin.

Tenhle Michal říkal podivné věci. Ale bůhví proč jsem byla ochotná mu věřit. Bylo v něm cosi… cosi přesvědčivého.

– Dobře, možná, že na tom, co říkáte, něco je – souhlasila jsem – Ale uvěřit, že krasohled a mýdlové bubliny jsou štěstí, fakt nedokážu. To promiňte.

– Tak půjdem do oddělení látek! Máme fantastické oddělení látek – bez známek jakékoli dotčenosti prohlásil Michal.

– Vpřed, vstříc Štěstí! Spěchala jsem za ním. Skutečně tam měli nepředstavitelný výběr látek těch nejrůznějších barev a vzorů. Prodavač tohoto oddělení zrovna obsluhoval dámu středních let.

– Měl byste nějaké opravdu veselé plátýnko? – ptala se ho.

– Samozřejmě, madam! Podívejte se! – odpověděl prodavač radostně a rozmotal před ní štůček světlounce zeleného plátna s obrázky veselých tančících zajíčků.

– Mimořádně veselý vzor! Pojďte, zasmějeme se mu spolu!

– A zasmál se první, hned po něm i ta dáma. Oba se zalykali hurónským smíchem, zjevně spokojeni jeden druhým a životem vůbec. Mimoděk jsem se také musela pousmát.

– Ušiju si z toho veselou zástěrku a kuchyňské chňapky! Až budu vařit oběd, budou do jídla padat úsměvy. A celé naší rodině bude v tu ránu veselo! – rozhodla se dáma.

Bezděky jsem se musela pokochat jejím obličejem. Vypadal jako rozsvícený zevnitř a v očích a v koutcích úst jí stále ještě pohrávaly jiskřičky smíchu.

– Někdy stačí obklopit se milými věcmi, aby byl život takhle veselý – vysvětloval Michal.

– To je to tak snadné? – nemohla jsem mu uvěřit. – Vždyť to jsou jen takové drobnosti!

– No, víte, život se vlastně skládá z drobností – důvěrným tónem pronesl Michal. – A štěstí se z nich skládá taky. Vždyť se přece říká: „Co je malé, to je hezké“! – ne? A představte si, když těch maličkostí, těch hezkých a milýchvěcí bude hodně!

– Ale ano, to si umím představit – usmála jsem se. – To by bylo štěstí!

– Vidíte, už jste pochopila podstatu našeho zboží! – radoval se.

– Ale to není všechno! Jen pojďte, pojďte! Chci vám ukázat naši novinku! Velkou Knihu Štěstí! Právě jsme ji dostali!

V oddělení knih měli opravdu velkou nabídku, ale Michal mi nedovolil si knihy pořádně prohlédnout. Hned mi strčil do ruky sympatický špalíček v barevné obálce. Otevřela jsem ho nazdařbůh a podivila jsem se. Nic tam nebylo! Tedy vlastně –skoro nic. Nahoře na stránce stálo: „Dnes byl nejšťastnější den mého života!“- a dole bylo napsáno: „A zítra to bude ještě lepší!“ Stránka sama ale byla prázdná, linkovaná, jako v nějaké písance pro prvňáčky. Listovala jsem knihou stránku po stránce – celá kniha byla taková .

– No, jak se vám líbí? – s hrdostí v hlase se ptal Michal.

– Ale… vždyť tu nic není napsáno! – rozčilovala jsem se.

– No právě! – potvrzoval radostně. O tom to je! Psát budete sama!

– Jak sama? – ustrnula jsem. – Vždyť to neumím!

– To platí dneska. Jenže zítra může být všechno jinak – pronesl záhadně Michal. – Dovolíte, abych vám udělal malou přednášku ?

– Ale jistě – byla jsem úplně popletená.

– Každý náš den je naplněn různými událostmi. Jedny se nám zamlouvají a jiné ne. Ale i když je to podivné, zapamatujeme si vždycky především ty špatné. Ty dobré nám tak nějak připadají normální, zdá se nám, že tak to prostě má být. Takový přístup nám ale silně zkalí obrázek našeho štěstí! Souhlasíte?

– To je pravda – uznala jsem. Někdy opravdu úplná maličkost pokazí člověku celý den.

– No právě – a Velká Kniha Štěstí jde na to přesně opačně. Do ní se zapisují jenom šťastné události. Nejméně pět denně! Víc se může, ale míň rozhodně ne.

– A kde asi tak vezmu tolik šťastných událostí za den? – protestovala jsem.

– Dovolte, abych v tomhle s vámi nesouhlasil – ve skutečnosti je to zcela snadné, jen jste to ještě nezkusila – namítl prodavač štěstí.- Samozřejmě, v prvních dnech budete muset své myšlení naladit na novou vlnu. Ale brzo se vám to zalíbí, je to strašně příjemné! Zkuste to, zkuste to hned tady! Co vás dneska potkalo za štěstí?

– Já – já nevím – zajíkla jsem se. Byl to nějak těžký den, nebo co.

– Byla jste dneska nějak zraněna?

– Ne, to ne, co vás to napadá – polekala jsem se.

– Vždyť to už je štěstí! Tak to musíme zapsat – radoval se Michal.

– A ztratila jste dneska něco?

– To ano, založila jsem někam dost důležité lejstro, ale pak jsem ho našla mezi papíry – potvrdila jsem mu.

– Aha – a to bylo štěstí! Není to snad pravda? – pokračoval Michal ve výuce.

– Hm, ano – souhlasila jsem. Štěstí, že se našlo!

– A teď sama, zdá se, že už vám to jde – povzbuzoval mě prodavač.

-Taky jsem dneska viděla takového legračního pejska. Takový strašně chlupatý a ještě měl kabátek! Vypadal jako z cirkusu. A jeho panička vypadala přesně stejně! Taky taková – vlasatá. Byli si podobní!

– No vida, úžasné! Jak vám to krásně jde! – chválil mě Michal.

– Taky jsem dneska konečně dopsala zprávu. Měla jsem toho plné zuby, ale dodělala jsem ji – pochlubila jsem se.

– To máme čtyři – počítal Michal. A pátá? Jaká byla pátá příhoda?

– Co bylo potom? – vybavovala jsem si.

– Pršelo. Šla jsem domů, ale cesta byla uzavřená a musela jsem okolo… Ano! Potom jsem přišla do tohohle vašeho kouzelného obchůdku – zaradovala jsem se. Zapište to!

– Rád, vyhověl mi hned Michal.

– Jsem poctěn tím, že jste do výčtu šťastných událostí zařadila návštěvu našeho obchodu. Tak to máme zapsáno pět příhod! Vaše Velká Kniha Štěstí už se píše!

– A takhle to musím dělat každý den? – ptala jsem se. – A co až mi dojdou stránky?

– V té době už si váš rozum přivykne fixovat šťastné události prostě automaticky, a nejenom pět za den, ale mnohem více! – sliboval Michal. – Váš život bude prostě naplněn štěstím!

– Mockrát děkuji – řekla jsem. – Myslím, že si vezmu tu Knihu Štěstí.

– Přijměte ji jako dar našeho obchodu – uklonil se půvabně Michal. – Novému zákazníkovi vždycky dáváme nějaký dárek.

– To mám štěstí! – zaradovala jsem se. – Děkuji!!

– Vidíte, už máte šestý bod ve vašem dnešním seznamu Štěstí – usmál se Michal.

– No ovšem! Jenže já si ještě vezmu zařízení na praskání problémů a krasohled pro zvýšení barevnosti života! To jsou štěstí sedm a osm! – vypálila jsem.

– Mám velkou radost! Přejete si naši firemní tašku?

– Ano prosím – požádala jsem a stále ještě jsem se usmívala.

Firemní taška byla rovněž velmi sympatická: oranžová s velkými bílými puntíky. „Jsme odsouzeni ke štěstí!“ – bylo na ní napsáno.

Ten nápis se mi moc líbil. Michal mě doprovodil až ke dveřím. Byla na nich pěkná tabulka: „Východ existuje“.

Tabulka se mi taky líbila.

– Máme takové tabulky na všech dveřích – řekl mi Michal. Aby nikdo nezapomněl, že východisko existuje vždycky, chápete? Děkujeme za nákup, přijďte zas.

– Určitě přijdu – slíbila jsem. – Chci si prohlédnout i ostatní zboží.

– Máme vždycky radost ze stálých zákazníků! -zaradoval se prodavač.

– Nejspíš k vám chodí celé město? – zeptala jsem se.

– To bohužel ne! – pronesl rozhořčeně prodavač štěstí. – Je to sice divné, protože všichni mluví o tom, jak rádi by byli šťastnější, ale zdaleka ne všichni jsou ochotni pro to něco udělat. Ale pracujeme na tom! Stále vylepšujeme sortiment, balení i reklamu. Takže u nás vždycky najdete něco nového a zajímavého. Nashledanou! A hodně štěstí!

Zvonek melodicky zaklinkal a já jsem vyšla na ulici. Mé srdce zpívalo. Šla jsem domů a lidské pohledy na mě ulpívaly. Možná kvůli té oranžovo-bílé tašce. Anebo proto, že jsem se nemohla rozloučit se svým úsměvem. Možná taky, že jsem teď vnitřně zářila jako ta stará paní prve u vchodu. A to taky bylo štěstí. „Devět“ – pomyslela jsem si automaticky. Nesmím to zapomenout zapsat do své Velké Kniihy Štěstí …

Irina Semina