Kdysi dávno a dávno byl na Zemi ostrov, na němž žily pospolu všechny duchovní hodnoty. Jednou zpozorovaly, že se ostrov začíná potápět. Nasedly proto na lodě a chystaly se odplout.
Poslední na ostrově zůstala Láska. Čekala do posledního okamžiku, ale když už se nedalo čekat, rozhodla se ostrov také opustit. Zavolala na Bohatství a prosila, ať ji vezme na svou loď, ale Bohatství jí odpovědělo:
„Mám tu spoustu drahocenností a zlata, není tu pro tebe místo“.
Kolem plula loď Smutku, Láska tedy oslovila Smutek a prosila, ať ji vezme k sobě.
„Nezlob se, Lásko, ale jsem tak smutný, že musím vždycky být jen sám. Nemohu tě sem vzít“.
Vtom zahlédla koráb Hrdosti a žádala o pomoc ji, ta však prohlásila, že Láska by na její lodi porušila veškerou harmonii.
Hned vedle plula Radost, ale byla tak pohroužená do svého veselí, že ani neslyšela její volání.
Láska už byla skoro zoufalá, když tu někde za sebou zaslechla hlas:
„Pojď, Lásko, já tě vezmu s sebou“.
Láska se otočila a spatřila jakéhosi starce. Dovezl ji na souš. Když odplul, Láska by se byla do země propadla – vždyť se ho ani nezeptala, jak se jmenuje!
Obrátila se tedy na Poznání:
„Poznání, řekni mi prosím tě, kdo mě to zachránil? Kdo byl ten stařec?“
Poznání na ni zpytavě pohlédlo:
„To byl přece Čas!“
„Čas?“ divila se Láska. „Ale proč zrovna on mě zachránil?“
Poznání se na Lásku znovu zkoumavě podívalo a pak se zahledělo směrem, kudy stařec odplul.
„Protože jenom Čas ví, jak důležitá je v životě Láska“.
Podobenství o prospívání a rozkvětu
Bodo Schäfer: Podobenství o obyvatelích podzemí