Podobenství o přátelství

Po dlouhé, hrbolaté, zarostlé a únavné cestě šel člověk se psem.
Šel a šel, byl už velmi unavený a také jeho pes měl dost, když náhle před sebou spatřili oázu. Nádherná brána, za plotem hudba, květiny, zurčení potoka, zkrátka báječný odpočinek!
– Co to tady je? – ptal se poutník hlídače brány.
– Tohle je ráj, už jsi zemřel, víš. Teď můžeš dovnitř a pořádně si odpočineš.
– A je tam voda?
– Co hrdlo ráčí: pramenité vodotrysky, studené nádrže…
– A dají mi tam najíst?
– Kolik jen budeš chtít.
– Mám s sebou psa.
– Tak to bohužel, pane, psi tam nesmějí. Budete ho muset nechat tady.

Poutník šel dál. Po nějaké době ho cesta přivedla ke statku. Také tady seděl před vraty hlídač.
– Mám žízeň, – prosil ho poutník.
– Jen běž dál, na dvoře je studna.
– A můj pes?
– Hned vedle studny je miska s vodou.
– Mohu tam dostat i najíst?
– Můžu ti dát večeři.
– A mému psu?
– Nějaká kostička se najde.
– Co je tohle za místo?
– To je ráj.
– Jak to? Támhle u toho paláce tvrdil dveřník, že to je ráj!?
– Lhal ti. Tam je peklo.
– Ale jak jim to můžete trpět?
– Je to pro nás velmi užitečné. Do ráje dojdou pouze ti, kdo neopouštějí své přátele.