Podobenství o úsudcích. Život je nekonečná cesta.

Tento příběh se odehrál ve staré Číně za časů tvůrce taoismu Lao-C´. Lao ho měl ve velké oblibě.

V jedné vesnici žil stařík. Byl velmi chudý, ale dokonce i panovníci mu záviděli jeho nádherného bílého koně. Nabízeli mu za něj neslýchané sumy, ale stařík vždycky říkal:

– Tenhle kůň není žádný kůň. Je to osobnost. Jak bych mohl prodat osobnost, prodat přítele?

Byl dál chudý a koně neprodal. Jednou ale zjistil, že kůň ze svého stání zmizel. Hned se seběhla celá vesnice. Lidé mu říkali:

– Ty starý hlupáku, věděli jsme, že ti jednou uteče! Proč jsi ho neprodal? Teď máš leda smůlu…

– Nezacházejte hned tak daleko, mírnil je stařík. Řekněte prostě, že kůň tu není. Taková je pravda, to ostatní je jenom váš úsudek. Ať se stane cokoli, smůla nebo dobrodiní, nemůžu to vědět. Protože tohle je jen zlomek, část. Kdopak ví, co bude dál?

Lidé se mu smáli. Vždycky věděli, že je tak trochu blázen. Jenomže za patnáct dní, někdy během noci se kůň vrátil. Nikdo ho neukradl, prostě si jenom vyrazil na svobodu. A to nebylo všechno. Přivedl s sebou tucet koní. Lidé se znovu seběhli a říkali:

– Ten starý měl pravdu. Nebyla to smůla. Teď je jasné, že to bylo dobrodiní.

– Zase zacházíte příliš daleko. Řekněte prostě, že se kůň vrátil. Kdo může vědět, zda je to dobrodiní, nebo ne? – odpovídal jim klidně stařík. – Tohle je jenom zlomek, část. Přečetli jste si jen jedno slovo. Jak můžete soudit celou knihu?



Tentokrát toho lidé už moc neříkali, ale pro sebe usoudili, že děda nemá pravdu: těch dvanáct krásných koní!

Stařík měl jediného syna. Ten začal nové koně zajíždět. Ani za týden z jednoho spadl a zlámal si obě nohy. Lidé se seběhli a znovu soudili:

– Zase jsi měl pravdu! Byla to smůla. Tvůj jediný syn má obě nohy vniveč a ve tvém věku… měl být tvou jedinou oporou! Teď jsi ještě chudší, než před tím.

– Jste posedlí usuzováním. Ale nezacházejte ve své řeči tak daleko. Řekněte pouze, že syn si zlámal nohy. Nikdo nemůže vědět, bude-li to smůla nebo dobrodiní. Život přichází po kouscích, nic víc nevíme.

Stalo se, že za několik týdnů se země ocitla ve válce a všichni mladíci byli odvedeni do armády. Zůstal jen staříkův zmrzačený syn. V celé vesnici se naříkalo a plakalo, protože se čekala rozhodující bitva a bylo zřejmé, že mnoho mládenců se domů už nevrátí… Lidé šli za staříkem a říkali mu:

– Měl jsi pravdu, teď je jasné, že to bylo dobrodiní. Tvůj syn je mrzák, ale je s tebou. A naši synové odešli navždy.

Stařík jim ale znovu odpověděl:

– Zase už usuzujete. Vždyť nikdo nic neví! Řekněte pouze, že vaši synové byli důstojni služby v armádě a můj syn ne. Jen Bůh Všemohoucí ví, zda to byla smůla nebo dobrodiní.

– Pokud jen vynášíte soudy, nerostete, nerzvíjíte se. Usuzování znamená, že rozum ustrnul. Rozum má vždycky sklony k úsudkům, protože proces rozvoje a růstu je pro něj riskantní a nepohodlný. Ve skutečnosti tato cesta nikdy nekončí. Jedna část končí, druhá začíná. Dosáhnete vrcholu, ale objeví se nový, ještě vyšší. Život je cesta bez konce!