Pomáhejte, když si o to řeknou! 3 zlatá pravidla pomoci.

V kontextu osobní psychické zralosti (psychické dospělosti) jsou projevy neustálé touhy někomu radit a pomáhat spíše narušováním osobních hranic, než prokázáním skutečné pomoci, což velmi často způsobuje vztahové konflikty. Je opravdu hodno úcty být v životě zachráncem? Pokud jste součástí integrovaného záchranného systému nebo pracujete jako plavčík, pak jistě ano. Znamená to, že jste prošli speciální přípravou k záchraně lidského života. Jestliže jste přímým svědkem životu nebezpečné situace, někde hoří nebo se někdo topí a profesionál není v dosahu, pak zachraňujte, dělejte, co můžete – bez ohledu na profesionální pravidla této záchrany.

Ovšem když jenom zkrátka rádi v životě pomáháte jiným a býváte často zklamáni jejich reakcí, případně se vám místo uznání a náklonnosti za vaši snahu dostává negativních ohlasů, podívejte se na následující:

Tři zlatá pravidla pomoci.

1. Pomáhejte, když si o to řeknou.

Co se tím má na mysli? Často se vám zdá, že víte nejlíp, co bude pro nějakého člověka nebo v dané situaci nejvhodnějším řešením – a snažíte se zachraňovat, zlepšovat, vysvětlovat nebo rovnou něco udělat za dotyčného.



Příkladů je mnoho. Šestnáctiletý potomek se nemůže rozhodnout pro nějakou konkrétní vysokou. Rozhodnete za něj a ještě mu platíte učitele, aby se u zkoušek patřičně zaskvěl. Váš partner odmítá kvůli zhubnutí sportovat a vy se mu snažíte pomoci: vaříte mu lehkou stravu, odměřujete kalorie, kupujete abonentky do fitness tělocvičny, platíte trenéra a kouče zdravého životního stylu, zesilujete televizor, když běží pořad o hubnutí atd., atp. Syn nebo dcera nemají ve třiceti partnera a vy pomáháte zvaním kamarádek nebo kolegyň s potomky v patřičném věku…

Podobných příkladů bychom samozřejmě mohli uvést mnohem víc. Místo toho vám řekneme jediné:

STOP! To není váš život a nikdo vás o radu či pomoc neprosil. To, co vy pokládáte za pomoc, může být zcela po právu pokládáno za strkání nosu do cizích záležitostí. Za snahu ukázat svou převahu a důležitost. A konec konců za útok na osobní svobodu. Nepleťte se jiným lidem do života, pokud vás o pomoc výslovně nepožádají.

V důsledku totiž to nejlepší, s čím se můžete setkat, je rozzlobené mlčení a nespokojenost, v tom horším případě se vám může rozpadnout vztah se synem, dcerou nebo partnerem, případně s jinou obětí vaší pomocichtivé snahy. Taková je cena za postoj „já vím nejlíp, co potřebuješ“, který není ničím jiným než demonstrací převahy. Jemu nebo jí vykazujete podřadnější pozici, neboli je svým záchranářstvím ponižujete.

2. Pomáhejte, když na to máte.

Každý z nás má svá období, kdy se cítí plný energie a dny, kdy naopak musí čelit velké únavě. Pokud se máte rádi, záleží vám na zdraví, a dbáte proto na rovnováhu mezi svou „nabitostí“ a nutným odpočinkem, jste s největší pravděpodobností většinou při síle a máte na to pomoci někomu, kdo o to požádá.



Jste-li však sami unavení, podráždění, vysílení a nespokojení se životem, způsobí vaše pomoc spíš škody vám i tomu druhému. Dokáže snad člověk se zlomenou nohou nést někoho na zádech?

3. Pomáhejte, jestliže ten, komu pomoc prokazujete, je připraven většinu praktického jednání (právě a zejména jednání) zajistit sám a také ho skutečně potřebuje.

Také když pomáháme měli bychom mít na mysli Paretovo pravidlo: 80 procent potřebného jednání by měl udělat dotyčný (aktivita fyzická, duševní, emocionální) a pouze 20 procent by měla představovat naše pomoc. Pak jde o pomoc a ten druhý je skutečně zainteresován na tom, v čem o pomoc žádal.

Pokud ovšem pouze mluví, dělá různé narážky a všechno byste měli udělat vy, nešlo by o žádnou pomoc, ale řešili byste cizí problémy vlastními silami. A to problémy, které se dotyčnému řešit jednoduše nechtělo. Dělali byste z něj chudáčka a na oplátku by se vám dostalo leda negativity, nevděku a dalších pokusů na vás parazitovat.