Když ten starý muž v zařízení pro seniory v zapadlém australském městečku zemřel, měli všichni zato, že odešel ze života beze stopy.
Potom však sestry uklízely jeho skrovný majetek a objevily verše. Jejich síla pracovníky domova ohromila. Kopírovali je a šířili dál. Kopii odvezla jedna ze zdravotních sester také do Melbourne.
Jediný odkaz starého pána se od těch dob v předvánočním čase objevuje v mnoha časopisech po celé zemi. Otiskl je rovněž odborný psychologický časopis. Stařík, který zemřel v australském zapadákově, působivě připomenul, že starý člověk ztrácí možná sílu a elán, ale neztrácí lidské city a duši. A že stáří je údělem každého z nás. V západní společnosti, někdy až trapně a hloupě posedlé kultem mládí, působí jeho verše jako zjevení.
Po jejich přečtení se člověk na staré lidi a stáří vůbec už nemůže dívat dřívějším pohledem…
Potrhlý stařík
Co vidíte, sestři… co asi vidíte
A co si myslíte, když na mě hledíte
Potrhlý starý chlap… rozumu prost
Nejistý původ … v očích nepřítomnost
Cintá svou polívku …. a neodpoví
Když zvýšíte hlas: zkus talíř nový!
Zdá se, že nevidí … že dá vám práci
Boty a fusekle … všechno ztrácí
Ať chce či nechce… nechá vás dělat si své
Mytím a krmením … dlouhý den vyplňuje
Je tohle pohled váš… tohle si myslíte?
Otevřte oči, sestro … vy mě nevidíte!
Řeknu vám, kdo jsem … když tu tak dřepím
A na slovo poslouchám … ať jím či spím.
Jsem kluk, jen deset let … mám tátu s mámou
Bratry a sestry … a lásku samou
A šestnáct je mi teď … mám chůzi okřídlenou
Mám sen, že brzo už … budu milován ženou
Dvacítka, žením se … bušení srdce dostanu
Složil jsem přísahu … a slíbil, že s ní zůstanu
Dvacet pět … už malýho mám na klíně
Musím ho vychovat … a chránit štěstí v rodině
Třicet … synové rychle rostou
Jsme pevná rodina … spojená láskou prostou
A je mi čtyřicet … kluci jsou velký a jdou z domu
Žena mi pomáhá nepoddávat se tomu
Padesátka mi vnuky posadí na kolena
Zas máme děti … já a má vyvolená
Pak přišly černé dny … žena mi umřela
V budoucnu jenom děs … třás jsem se docela
Pak jsem žil pro syny … a děti jejich dětí
Vzpomínal na lásku … žasnul, jak zběsile čas letí.
Teď jsem jen starý muž … život je tvrdý jak brok
Stáří se posmívá … vypadáš jako cvok
Tělo je v rozkladu … důstojnost, vervu vzala si sněť
A kde jsem srdce měl … tam kámen mám teď
Uvnitř té staré rachotiny … mladý muž ale žije dál
A srdce pořád bije mu … tím, co kdy prožíval
Pamatuju si radost … pamatuju si žal
Já miluju a žiju … navzdory všemu dál
Tak málo bylo těch roků … uběhly neskutečně
Beru jak drsný fakt … nikdo tu není věčně
Vy, lidi, otevřte oči … naplno, tak, jak se má.
Žádný potrhlý stařík … co vidíte, jsem
JÁ!
***
Originál básně v angličtině
Foto: Reuters
Česká verze: Dakr
Odpustit druhému je darem sobě samému
Chtěl jsem příliš mnoho…