Překódované informace: magické číslo 7 plus minus 2

Krátkodobá paměť člověka dokáže v určitém časovém okamžiku podržet pouze přibližně sedm plus minus dvě smysluplné informace.

Výzkumem paměti se zabýval už německý filosof a psycholog Hermann Ebbinghaus (1850-1909). Pokoušel se zjistit, jaká je kapacita lidské paměti, jak rychle se učíme a zapomínáme. Právě Ebbinghaus dospěl k závěru, že kapacitu krátkodobé paměti tvoří pět až sedm prvků.

Rozlišení a charakteristika jednotlivých druhů paměti byla předmětem zájmu mnoha odborníků z řad psychologů. Mnoho prací bylo věnováno možným způsobům optimalizace lidské paměti.

V roce 1956 zveřejnil jeden ze zakladatelů kognitivní psychologie, americký profesor George A. Miller (1920-2012) v časopise Psychologická revue proslulý a velmi uznávaný článek «Magické číslo sedm plus minus dvě: hranice schopnosti zpracovávat informace» (The Magical Number Seven, Plus or Minus Two: Some Limits on Our Capacity for Processing Information). Vyslovil v něm myšlenku, že krátkodobá paměť člověka dokáže v jednom časovém okamžiku podržet pouze přibližně sedm plus minus dvě nezávislé, nesouvisející informace.

Jak funguje magické číslo 7±2

Aby si člověk dokázal zapamatovat větší počet informací, je třeba rozdělit si je na skupiny o pěti až devíti jednotlivých prvcích. Když například slova spojíme do vět nebo z vět poskládáme příběh, jsme schopni ve své krátkodobé paměti udržet o mnoho více než jenom sedm slov. Avšak i v takovém případě je krátkodobá paměť schopna udržet současně pouze oněch sedm plus minus dva jednotlivých prvků.



Pro člověka je například obtížné zapamatovat si následující cifry ve správném pořadí, protože je jich více než sedm:

4 8 1 9 7 6 2 0 1 3

Avšak díky vrozené schopnosti sdružovat číslice do skupin krátkodobá paměť zapamatování této číselné řady bez problémů zvládne. Stačí si číslice v ní seřadit do dobře zapamatovatelných skupin typu data:

4-8-1976-2013

Zatímco deset jednotlivých číslic si zapamatujeme jen s obtížemi, v této podobě to bude daleko jednodušší.

Chceme-li tedy zvýšit objem své krátkodobé paměti, musíme jednotlivé prvky informace přesunout do větších skupin, jejichž celkový počet nebude vyšší než sedm.

Překódování informace

Miller ve svém článku připomínal rovněž práci jiného psychologa, Sidneye Smitha, který si v rámci experimentu dokázal zapamatovat dlouhé číselné řady ve dvojkové soustavě. Byla to čísla složená z jedniček a nul.

Číslo 2 si například představoval jako 0010.

Smith si uvědomil, že šestnáct binárních čísel se dá vyjádřit v podobě čtyř čísel desítkové soustavy a aby objem své paměti rozšířil, používal koeficient 4:1. Díky tomu se naučil zapamatovat si ne pouhých deset dvojkových jednotek, ale rovnou celých čtyřicet.

Na konci svého výzkumu si tento vědec dokázal zapamatovat deset po sobě jdoucích čísel desítkové soustavy a přeměnit je ve čtyřicet binárních symbolů.

V roce 1980 se psychologové Anders Ericsson, Herbert Simon a Bill Chase rozhodli koncepci překódování rozšířit.

Do experimentu zapojili aspiranta, který měl za úkol více než půldruhého roku třikrát do týdne si vždycky hodinu zapamatovávat náhodně volené posloupnosti čísel desítkové soustavy.



Ačkoli to zní neuvěřitelně, koncem experimentu se aspirantova paměť pozoruhodně zlepšila: jestliže si na jeho počátku pamatoval sedm čísel, na konci už jich bylo sedmdesát devět.

Když si poslechl posloupnost sedmdesáti devíti naprosto náhodně volených čísel, dokázal je sledovaný mladík bezchybně opakovat. A nejen to, byl dokonce schopen vybavit si přesně některé z číselných řad, které slyšel v předcházejících dnech.

Zajímavé je, že mladému aspirantovi jakožto účastníku tohoto pokusu nikdo nenavrhnul nějakou určitou metodu kódování čísel. Spoléhal se výlučně na svoji osobní zkušenost. Protože byl amatérským běžcem, zapamatovával si cifry pomocí jejich kódování do podoby časových údajů : například číslo 3593 se mu tímto způsobem změnilo v časový údaj 3 minuty a 59,3 sekundy. Později začal ke kódování používat údaje určující lidský věk.

George Miller, Anders Ericsson, Herbert Simon a Bill Chase prokázali, že pokud je zapamatovávaná informace kódována za pomoci různých kombinovaných algorytmů, funguje lidská paměť s daleko vyšší efektivitou.