Probuzení bývá velmi bolestivé

Myslím, že v životě každého člověka dříve nebo později může přijít okamžik, kdy řekne sám sobě nebo lidem okolo: „Dost, už se nedokážu přetvařovat! Už ani nechci“. Jestliže se člověk vědomě ponoří dost hluboko sám do sebe a seznámí se s tím, kdo je tam uvnitř, spadne maska docela rychle. Ale i pokud se rozhodne hrát (ne snad že by ho to tak bavilo, ale proto, že ten vnitřní svět byl hrozně neznámý a pustit ho ven dostal strach), stejně se pravda dřív nebo později prodere napovrch. A je lepší, když dříve, protože později to bývá hodně bolestné.

Je to pozdě a je to hodně bolestné, když po deseti patnácti letech manželství náhle zjistíte, že neznáte sami sebe, nevíte, kdo to vlastně žije s vámi v jednom bytě, že víc už nechcete žít s tím, s kým máte děti.

Když si ve zralém věku uvědomíte, že život za vás žil nějaký neznámý člověk, který nesebral odvahu a nezkusil se stát tím, kým snil, že se stane. Jako byste to nebyli vy sami.

Když s plným nasazením sehrajete roli hodného chlapce/dívky a pro radost mamince a tatínkovi založíte rodinu, vystudujete obor, který vám vybrali, máte diplomy a všemožné barevné stužky a ocenění za skvělé studium a víte, víte, VÍTE, že ani jedno z těch splněných přání nebylo VAŠE.



Když se dlouhé roky bojíte odejít odněkud, kde vás ponižují, kritizují, urážejí a šlapou vám po křídlech. Protože co by tomu řekli lidi?

To už je opravdu zlé, ale všechna ta bolest a rozčarování stojí za to, pokud se po nich dostaví probuzení.

Daleko horší je prožít celý život v masce. Být geniálním hercem a ukončit svůj život sebevraždou, protože tato nejvyšší úroveň přetvářky už byla nad vaše síly. Být ten nejhlavnější, ale nemít nablízku ani jedno přátelské srdce nebo pomocnou ruku. Být bohatým žebrákem. Být nadaný, ale nedělit se o své nadání s bližními. Být tím největším, ale ne tím nejmilovanějším. Trávit léta jakýmisi „důležitými záležitostmi“, ale nenaučit se přátelit, milovat, věřit a být zranitelným. Zemřít, aniž byste vůbec začali žít.

Jaký smysl má budování obrovského byznysu, jestliže jeho možnostmi nehodláte pomoci mnoha lidem? Jaký smysl má založení rodiny, jestliže nemáte čas na ty, koho jste do ní přivedli? V čem je smysl velkých peněz, jestliže si s jejich pomocí pouze nasazujete víc a více masek a opravdu sám sebou můžete být jen pár vteřin svého hlubokého soukromí? Jaký smysl má cpát se do nejvyššího vedení země, regionu nebo podniku, jestliže nemáte ani tu nejmenší představu (a touhu) jak a proč vzít na sebe zodpovědnost za štěstí lidí a rozvoj objektu, který vám byl svěřen? Kdo jste? Proč jste tady? Kam jdete?

Když uvnitř bublá skrývaný vztek, ruce máte bezmocně svěšené, jste zmatení a nevíte, co počít dál, když se vám chce všeho nechat a utéct, když působíte lidem jen zklamání, když přetrháváte všechny svazky a utrhujete se na druhé, někdy tehdy si začínáte uvědomovat, že tohle všechno začalo mnohem, mnohem dřív, ne dnes.

Chápete už, že nemáte sílu plnit své povinnosti a že jste ji neměli ani dřív, protože jste nebyli dost zralí. Ale vzali jste je na sebe. Tedy – ne vy, ale ten, jehož masku jste nosili. Nemohli jste odmítnout, protože jste měli za to, že to všechno je pravda. Chápete, že nemáte sílu odpustit a milovat ty, kteří vám způsobili tolik bolesti, ale hrajete, že jste odpustili a že milujete. Ne vy, ale ten, jehož masku jste si nasadili.



Chápete, že v přítomnosti svých blízkých jste ani jednou neřekli svůj upřímný názor, protože oni od vás čekali něco jiného. Od toho, v jehož masce jste chodili. Jestliže jsou základy špatně založeny, dá se postavit dobrý dům? Jestliže člověk nezná sám sebe, neví nic o svých skutečných touhách a přáních, nezná své meze, nezná svou vnitřní hranici a neví, o co by se měl podělit s jinými, jak by mohlo vzniknout něco společného? A je-li i jeho protějšek takový?

A tak vznikají rodiny, podniky a státy. Zkuste se vyznat v tom, kdo má pravdu, kdo je vinen a kam se poděl zdravý rozum. Zkuste se vyznat sami v sobě, zkuste to. Neutopte se v tom, ale získejte alespoň jakousi představu o sobě samém, je to krajně užitečné. Je za tím zkušenost mnoha lidí.

Je lepší sejmout masku a možná nevypadat tak přitažlivě, ale přece jen se na sebe pořádně podívat a zamyslet se, co se tím dá ještě dělat. Dá se ještě vybudovat (svůj?) život, nebo žít dál a masku nesundávat? Buďte opravdoví!

Dina Richards