Proč je tak bolestné loučit se s těmi, které milujeme?

Jak se přestat trápit a dokázat se vypořádat s bolestí po rozchodu s milovaným člověkem

Vztahy mezi lidmi jsou tím nejjemnějším a zároveň nejzamotanějším schématem vývoje lidského bytí. Každé schéma má svůj scénář, své pořadí událostí, v něčem třeba s podobnými prvky, celkově však s individuálními zvláštnostmi. V kritických situacích se chováme různě. Každý má právo nakládat se světem kolem sebe po svém, v tom je založena unikátnost života i každé individuální budoucnosti. Přečíst člověka celkově je jistě možné, ale odhadnout jeho chování v následující vteřině se prakticky nedá.

Psychiatři na naší slabosti vydělávají miliony. Umění fantazírovat nás někdy přivádí k šílenství. Malujeme si v představách obrazy budoucnosti a zcela smyšlený obraz svého drahouška. A pak na terapiích s lékařem řešíme otázku, proč jsme tak nešťastní, kdo a co je příčinou našeho žalu. Dotýká se nás hrubě skutečnost, že drahoušek se nezachoval tak, jak jsme si vysnili. Puzzle nejde složit a my se propadáme do smutku. A začíná bolest… první bolest reality nereálného. V hlavě máme hotový přesný scenář událostí, vtom do něj někdo vnese nedovolené úpravy a veškerá naše iluze je na cimpr campr. A před námi neznámo: co teď budu dělat? Jak mám žít? Smyšlený ideální svět se rozplynul a hotovo… konec.

Minulost nás učí, že přežít dokážeme každou bolest a je v našich silách překonat každou překážku. Každý z nás je Héraklés svého druhu, někteří antičtí hrdinové však také měli „Achillovu patu“. Smyšlený svět nás může podrazit, ale nedokáže zlomit našeho ducha, pokud na situaci zareagujeme střízlivě. Drahoušci zkrátka občas odcházejí a bolest z jejich odchodu netrvá déle než dvanáct vteřin… všechno ostatní je trýznivé trápení našeho smyšleného světa. Rozpad iluze přivádí člověka do stavu zpustošení. Všechno je ale v jeho hlavě, nic pro něj není nemožné, těžké je pouze přijmout fakt, že si musí stvořit jinou iluzi s jiným člověkem.



Odchod někoho, koho jsme milovali, zpřetrhání navyklých vztahů a pocit naprosté volnosti – to vždycky znamená novou životní etapu. Je to nepopsaná stránka v knize „Můj osud“. Na její bílou plochu se nemusíme dívat jako na něco zlověstného, čeho se máme bát. Je to nová volná dráha, vzletová dráha vaší budoucnosti. Jsou před vámi desítky neprozkoumaných cest, stovky příjemných známých, tisíce nečekaných překvapení, milióny nových důvodů k úsměvu.

Když nás ti, které jsme milovali, opouštějí, trýzní nás bolest čtyřiadvacet hodin denně a nic nemá dost sil, aby nás odvedlo od toho vymyšleného smutku. Začínáme se srovnávat s jinými, hledáme na sobě nedostatky… ale vždyť rozchod je vždycky z viny obou stran! Vztahy jsou oboustranný proces a jestliže nevznikla šťastná rodina, znamená to, že dohodu nedodržely obě strany. Jestliže vztah nedošel tak říkajíc úplného naplnění, pak zřejmě jednu ze stran ne vše ve vzájemné dohodě uspokojovalo.

Nemá smysl klást vlastní život na oltář vzpomínek. Minulost se nikdy nestane budoucností, necháváme ji za sebou, zkrátka ji přerosteme. Pochybné štěstí, iluze smyšlené společné budoucnosti, to je ten zádrhel, vytvářející pochybnou emocionální bolest. Pokud lidé odcházejí, znamená to, že to nejsou vaši lidé. Vzdejte se nutkavé myšlenky, že se možná ještě všechno „usadí“. Neusadí. Všechno bude ještě mnohem lepší, jenomže ne s tímhle člověkem. A štěstí čeká za nejblížší zákrutou.

Najděte v sobě sílu žít dál a vnímat svět jiných lidí. A vypněte trochu, vaše mysl potřebuje čas a prostor k novým akcím, neomezujte ji rámcem svých vzpomínek.

 M.Pozniaková