Proč se lidé urážejí?

Na světě asi není člověk, který by se alespoň jednou kvůli něčemu neurazil. Mnozí lidé se dokážou urazit a potom v myšlenkách urážku stále ze všech stran převracet. Žalují příbuzným, přátelům i známým, pláčou jim na rameni a donekonečna připomínají kdejakou podrobnost křivdy, která se jim stala. Tím ovšem způsobují největší škodu sami sobě a svému zdraví. Pojďme se trochu zamyslet nad tím, proč se vlastně lidé urážejí. Zpravidla se nejčastěji urážejí na ty nejbližší a nejmilejší.

Všichni máme v mysli uloženu určitým způsobem utvářenou představu o každém ze svých bližních. Máme model chování pokládaného za slušné a celou soustavu představ o tom, co je správné. Jestliže nějaký člověk neodpovídá představě a nedrží se daného modelu chování, cítíme se uraženi. Urážka je v podstatě nesoulad reality s očekáváním. Naše očekávání jsou nějak narušena. Navíc jsme zvyklí, ať už vědomě nebo podvědomě, hodnotit veškeré jednání svého okolí, jinak řečeno soudit všechny podle sebe, podle svých představ a citů. Rádi při tom zapomínáme, že každý je jiný.

Pocit urážky je velmi důležitým indikátorem správnosti našeho hodnocení nějakého člověka. Urážíme se, jestliže dotyčný udělá něco, co jsme od něj nečekali. A to se stává signálem potřeby změnit o tomto člověku svou představu. Pokud však usilujeme o poznání a zdokonalení sebe sama, pocit urážky nám umožní velmi přesně poznat své slabé stránky. Urážet se nebo neurážet se můžeme naučit úplně stejně, jako se učíme jiné věci. Pokud člověk dovolí pocitu urážky, aby bytněl a rozrůstal se, stane se jedem a hořkostí, které mu budou otravovat duši a ničit vztahy. V urážce však můžeme také spatřovat signál nezbytnosti změny vlastních názorů. Pak se stává lékem. Občas je hořký, ale je to lék.