Když ve vztazích narazíme na hranice jiných lidí – „Promiň, tohle pro tebe udělat nemůžu“, cítíme se odvrženi. Nedokážeme přijmout, že druzí nejsou schopni poskytnout nám vše, co od nich očekáváme. Toužíme po nekonečné lásce, po neomezené pozornosti, po úplném odevzdání. Obvykle tak trpíme zčásti i proto, že sami jsme si nikdy neurčili meze své lásky. Dávali jsme vše, co od nás jiní chtěli. Když chtěli víc, dávali jsme víc, až jsme se úplně vyčerpali a dospěli k pocitu, že jsme byli zkrátka využiti.
Jenom když člověk sám sobě stanoví vlastní hranice, je schopen uznávat a respektovat i ty cizí a být za ně také vděčný. Ve vztahu s tím, koho milujeme, naše nároky bez pevně stanovených hranic stále stoupají. Nakonec dusí milovanou osobu natolik, že je nucena od nás prchnout, aby přežila.
Máme tedy před sebou úkol. Naučit se starat se sami o sebe natolik, aby naše potřeby zůstávaly v našich hranicích a nenárokovaly si ty, koho milujeme. Láska bude teprve tehdy skutečně oboustranná, bude-li každý z obou náležet plně sám sobě a dokáže-li zůstat sám sebou, i když bude náležet tomu druhému. To znamená, že abychom se někomu účinněji odevzdali a zároveň v plné míře zodpovídali za vlastní potřeby, musíme své lásce stanovit hranice.
Henri Nouwen
Pojď, zkusíme… dvě kouzelná slova
Nevymlouvejte se, jenom vás to oslabuje!