Prostě být. A to stačí.

Měla jsem v životě různé učitele. Proslulé profesory, známé psychoterapeuty. Ale v životě se často stává, že setkání s někým bez titulů a hodností, s někým úplně neznámým, kdo třeba nemá ani domov, může člověku dát víc, než stovky hodin v posluchárně.

Tak tomu bylo i tenkrát. Byla jsem na praxi v dětské nemocnici. Bylo to před koncem roku a většinu malých pacientů už propustili domů. V nemocnici zůstaly jen velmi těžké případy nebo děti, které si kdo vzít domů neměl.

Obrátila se na nás dobrovolnice z jiného oddělení, kde se starala o chlapce z dětského domova. Vydali jsme se tedy pomáhat. Má kolegyně šla za tou ženou, já za chlapečkem. S jeho příběhem mě v rychlosti seznámili. Bylo to velmi smutné. Bylo mu 6 let a jeho život už byl plný dramat a tragédií.

Vybavena jsem byla papírem a tužkou. Párem znalostí z dětské psychologie. Obavami a odhodláním.

Až v pokoji jsem se dozvěděla, že chlapce teprve před pár hodinami přivezli z Ára. Měl horečku a z těla mu vedly hadičky.



Posadila jsem se potichu vedle postele a tlumeně se zeptala, jak mu je. Ležel zády ke mně, těžce dýchal a neodpovídal.

Seděla jsem a uvědomovala jsem si, že s celou svou psychologií tady nic nezmůžu. Za stěnou už má kolegyně rozmlouvala s dobrovolnicí. Měla jsem před sebou hodinu, kterou jsem měla nějak strávit s tím malým človíčkem.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Intuitivně jsem k němu natáhla ruku. Položila jsem mu ji lehce na záda. Byla to maličká záda, má dlaň je bezmála celá zakryla. Ani se nepohnul, jenom stále tak těžce dýchal.

Neposílala jsem mu „energii“. Nepřála jsem mu v duchu brzké uzdravení. Nemyslela jsem na jeho těžký osud. Prostě jsem byla s ním. Úplně celá. Ani myslet jsem na nic nechtěla. Slyšela jsem jeho trochu chraptivý dech a držela mu ruku zlehka na zádech.

Seděla jsem tak asi dvacet minul a pak jsem se potichu zeptala, jestli chce, abych dala ruku pryč. „Ne!“ vydechl chraptivě. První slovo.

Ještě nějakou dobu jsem tak seděla, dokud jsem necítila, že mi ruka začíná dřevěnět. Pohledem jsem se zastavila na papíru a tužce. Zeptala jsem se chlapečka, jestli chce něco nakreslit na památku. „Vrtulník“, řekl. To bylo druhé slovo. Pokusila jsem se vybavit si, jak vlastně vypadá vrtulník. Nakreslila jsem něco, co se tomu snad podobalo. Položila jsem papír před něj.

Pak jsem znovu natáhla ruku k těm malým zádům.

Čas se pomalu nachýlil a musela jsem mu říct, že teď už musím jít. Opatrně ke mně napůl obrátil tvář: „Děkuju“.

To bylo jeho třetí slovo.

Odešla jsem s podivným pocitem. Jako bych byla poprvé v životě doopravdy k něčemu dobrá. Užitečná. Neudělala jsem nic z toho, co „se má dělat“. A udělala jsem vše.



Od té doby už uběhl velmi dlouhý čas. Dostalo se mi řady dalších poučení a objevila jsem mnohé nové skutečnosti. Ale na tohle setkání nikdy nezapomenu.

Setkání s tím chlapcem mi poskytlo možnost porozumět, co ve skutečnosti znamená s někým být. Prostě BÝT NABLÍZKU. Až díky němu jsem to konečně pochopila. A také jsem si uvědomila, že je to to nejcennější, co někomu můžeme dát. Vlastní přítomnost.

Ne vždy můžeme něco udělat. Ne vždy víme, jak někoho zbavit bolesti. Jsou chvíle, které člověk musí prostě prožít. A naše pomoc ho může leda rušit. Ale být s ním můžeme vždycky. Prostě být nablízku. Sdílet s ním tyto okamžiky jeho života.

Tenkrát to setkání bylo přínosem pro nás oba. On nebyl sám. Se svou bolestí. A já jsem taky nebyla sama. Ve svém zmatku. Byli jsme SPOLU.

Je to tak jednoduché a tak složité. Prostě BÝT. Zmatený, vylekaný, slabý, silný, veselý nebo smutný. Nic nedělat. Nic neměnit. Na nic nenaléhat. Nebránit se tomu, co se děje, kým jsi a jak žiješ tento život.

Ale BÝT. A to stačí.

A. Levčenko