Jednoho rána v roce 1993 jsem vstoupila do místností jednoho známého newyorského časopisu, abych zjistila, jestli nemají volné místo novináře. Neměla jsem žádná doporučení ani žádnou zkušenost, dokonce jsem zatím nepublikovala ani jeden jediný článek. Zato jsem si však dobře uvědomovala, že se nikdo nechystá zaklepat na moje dveře, aby mi řekl: „Je mi známo, že tady bydlí talentovaná novinářka“. Byla jsem to já, kdo musel klepat na dveře.
Tak jsem to udělala. Prostě jsem šla ven, zašla do redakce jednoho z nějznámnějších časopisů a požádala, aby mě přijali jako reportérku. A hádejte, co se stalo?
Nezabralo to. Takový tah ovšem ani zabrat nemohl, vždyť jsem neměla vůbec žádnou kvalifikaci. Bože, jak naivní jsem tehdy byla! Ale dnes právě tohle pokládám za ten nejdůležitější okamžik svého života, protože to byl čin velmi odvážný. Samozřejmě, že když jsem se tenkrát vrátila domů, připadala jsem si dost ztraceně, avšak alespoň jedno jsem věděla jistě – že mám dost odvahy a že jsem to doopravdy zkusila.
Před osmi sty lety legendární perský mudrc a básník Rúmí napsal: «Taž se sám sebe, co skutečně chceš“. Domníval se, že takové dotazování je svatou povinností každého člověka.
Myslím si, že Rúní měl pravdu – ne snad proto, že naše přání by se v takovém případě plnila jaksi automaticky – což nebudou – ale proto, že i ta nejobyčejnější žádost pronesená nahlas probouzí mohutnou vnitřní sílu.
Když svá přání vyslovujete nahlas, jako byste dávali na srozuměnou, že máte zcela vážný úmysl proměnit je ve skutečnost.
Potíž tu ovšem představuje ta okolnost, že pro lidi je obvykle těžké požádat někoho jiného o něco pro sebe důležitého. Zejména to platí o ženách.
Ze všeho nejdřív si musíte přesně uvědomit, co skutečně chcete.
Za druhé, musíte být přesvědčeni, že vaše přání má skutečnou hodnotu. A opět platí, že tohle je dosti náročný úkol především pro příslušnice krásného pohlaví, které tak dlouho mistrně zvládaly temné umění sebeponižování.
Za třetí, musíte počítat s možností, že budete odmítnuti. To je nejhorší ze všeho. Samo sebou, že nikdo není rád, když ho odmítnou – platí to ostatně i v osobním životě – a to je důvod, proč stejně jako advokáti u soudu tak často klademe pouze takové otázky, na které už známe odpovědi. Což znamená – žádné riziko a ovšem také žádná odměna.
Ale víte co, odmítnutí není zas až tak špatné. Myslím, že mnozí lidé vnitřně chápou, že grandiózní neúspěch může dokonce být něčím jaksi více život stvrzujícím než nějaké opatrné vítězství. Tady máte příčinu toho, že muži se nebojí říci si o to, co potřebují.
Někdy to, o co žádáte, dostanete. A i když se na to třeba necítíte být připraveni, když se vám dostane kýžené věci, najednou se změníte. Je to iracionální, ale zároveň dokonale kouzelné.
Nemohu vám dát přesný návod, jak si má člověk říkat o to, co chce. Nespadá to do oblasti mých znalostí, tím spíš, že v každém jednotlivém případě člověk musí vzít v úvahu množství zcela rozdílných faktorů. Proto někdy budete muset být milí a okouzlující a jindy zase opovážliví a smělí. Obecně řečeno, nic tak složitého to od vás nevyžaduje – prostě se musíte sebrat a požádat. Lepší způsob, jak získat něco, co chceme, dosud nikdo nevymyslel.
Elizabeth M. Gilbertová
Tři rychlé a účinné metody řešení problémů
Proč je štěstí důležitější než výkonnost