Řeč odráží stav mysli

Chceme-li mít dobré vztahy s lidmi, je velmi důležité věnovat pozornost své řeči.

Řeč převádí naše myšlenky, naše vibrace do slov, do zvuků.

Jaká je dnes naše řeč? Věnujeme jen málo pozornosti tónu, kterým mluvíme a slovům, která volíme. Říkáme hrubá a někdy vysloveně hnusná slova, jako bychom zapomněli, co to je pěkná, ušlechtilá řeč. Nedokládá to jenom naši nevědomost a degradaci vědomí. Svědčí to o tom, že nás vůbec nenapadá, že pronášením hrubých a oplzlých slov rozhodně nezvyšujeme svůj vnitřní klid a štěstí. Právě naopak. Poskytujeme negativní energii možnost projevit svůj vliv a potom se divíme, proč tak často musíme brát prášky na bolení hlavy.

Existuje mimochodem přímá souvislost mezi myslí a řečí. Je-li mysl zdravá, je řeč důstojná. Zdravá mysl je vždycky pozitivní. Pokud takovou mysl máme, nemluvíme o chybách jiných lidí, nekritizujeme a nemáme hloupé poznámky. Nestěžujeme si na osud. Tón řeči je klidný a dobrosrdečný. S takovým člověkem samozřejmě každý rád mluví. Mluvit hněvivě je příznakem slabosti.

Podle statistik vzniká devadesát procent sporů proto, že jsme o někom mluvili špatně. Všichni bychom se také měli učit mluvit příjemným, vlídným způsobem, měli bychom svou řeč ovládat. Na Východě pokládají člověka neschopného kontrolovat svou vlastní řeč za primitiva.



Už dávno bylo zjištěno, že přebíráme vlastnosti člověka, na kterého myslíme, o kterém mluvíme. Proto když o někom mluvíme špatně a kritizujeme ho, projevujeme jeho záporné vlastnosti sami. Pokud ho chválíme, projevujeme to dobré, co je vlastní jemu. Proto řeč a myšlenky o Bohu jsou nejsnadnějším způsobem, jak se přiblížit skutečně božským vlastnostem.

Všimněte si, že čím více je v člověku sobectví a nepřejícnosti, tím těžší pro něj je mluvit o někom pěkně. Čím hrubší je řeč, tím žalostnější je harmonie, v níž člověk žije a tím drsnějších životních lekcí se mu dostává.

Jednou z příčin, pro které jsme dnes tak často unaveni a tak málo stíháme, je, že příliš mnoho mluvíme. Mnohomluvnost je příznakem prázdné řeči. Mluvit bychom měli málo, tiše, trpělivě a s nadhledem. Ušetříme tak čas i energii. Důležité je na svou řeč myslet. Něco od boku vypálíte – a můžete někoho urazit. Potom následují omluvy: „Já to řekl jen tak… Nechtěl jsem se dotknout…“ Tenhle zlozvyk je třeba změnit. Slova musejí mít svou podstatu. Jen taková slova jsou skutečně silná.

Jednou jsem potkala známého. Velmi výrazně se změnil. Bez rozmýšlení jsem pronesla: „No vy jste ale zhubnul! Ani bych vás nepoznala!“ On jen tiše povídá: „Mám dietu.“ Pak jsme ještě chvíli rozprávěli a rozloučili jsme se. A teprve když jsem od něj odcházela, uvědomila jsem si netaktnost svých slov. Vždyť to, jak zhubnul, mohla způsobit nějaká nemoc! A moje slova se ho mohla bolestně dotknout. Sama před sebou jsem se začala omlouvat: „Možná, že vůbec není nemocný, prostě se rozhodl zhubnout, vždyť teď spousta lidí hledí zhubnout a drží různé diety“. Nakonec jsem si ale tvrdě zakázala podobné soudy ještě někdy pronášet. Stará moudrost říká: „Než promluvíš, mysli. Vyřčené slovo nevezmeš zpátky ani párem volů.“



Slova mají smysl pouze jsou-li taktní a naplněná láskou ke druhému. Pak můžete vyslovit věci jakkoli hořké; posluchačovo srdce je přijme. Protože vaše slova mu nebudou připadat hořká, ale přesná.

Vždycky platí, že vyslovíme-li slova příkrá, je to příkrost naší povaze vlastní. Ostatní dobře vnímají naši povýšenost a cítí se ukřivděni. Dokážeme-li nepříjemnou pravdu říci laskavě, pocit křivdy se změní a lidé vycítí naši účast.

O čemkoli bychom měli hovořit přesně, ale s laskavostí. Ať maminka poučuje děti jakýmikoli slovy, díky její mateřské lásce nejsou vnímána jako zlá nebo příkrá. Dítě cítí: maminka mě má ráda, přeje mi jen dobré. Stejně tak platí, že i když sebejasnějšími slovy sdělíme vše, i to méně příjemné, druhých se to nedotkne, pokud přitom projevujeme účast a laskavost.