Rozdíl nejen mezi slovy

Kdo z nás už si kolikrát neslíbil, že nebude mlsat čokoládové bonbóny a dorty se šlehačkou, protože nebezpečně nabírá na váze, jenomže pak jednoho dne nevydržel a nějakou z těch dobrot si dal? Kdo si už stokrát nesliboval, že tahle cigareta je poslední? Že nebude pít vždycky po obědě pivo? Všichni jsme jenom lidé a čas od času se nedokáže přemoci snad každý. Následují výčitky, pocity zahanbení… zkrátka si tak trochu připadáme jako školák přistižený při nějaké té lumpárně. Ale nic není tak zlé, jak to vypadá a mnoho věcí si můžeme usnadnit i sami. Třeba správnou volbou slov.

Existuje totiž více způsobů, jak sami sobě něco zakázat anebo jak vysvětlit kamarádce, proč si s ní nedáme koňakovou špičku. Klasický povzdech a věta „Když tohle já nemůžu…“ nejsou dobrou volbou. Je z nich slyšet sklíčenost, odevzdanost, dokonce i smutek a hlavně – není v nich žádná vůle. Jako by nešlo o vaše rozhodnutí. Jako kdyby o tom rozhodl někdo jiný. A v tom je kámen úrazu. Pokud pro vás něco není tabu z důvodu nemoci a z ní vyplývajícího lékařského zákazu, mělo by vždycky jít o vaši svobodnou volbu. Nebudete jíst koňakovou špičku proto, že NECHCETE. Vy sami jste se tak rozhodli. Nechcete a dost.

Myslíte, že zase tak velký rozdíl mezi NEMŮŽU a NECHCI není? Jaký význam má správná volba těchto slov zaujalo i vědce a věc se stala předmětem výzkumu. Obsah a výsledky poměrně podrobné studie zveřejnil před časem dvouměsíčník Journal of Consumer Research, který se zabývá všemi možnými aspekty chování spotřebitelů. Studie detailně posuzovala hlavní rozdíl mezi těmi, kdo říkají: „To nechci, to neudělám“ a lidmi, kteří spíše řeknou: „To nemůžu“. A výsledky experimentů jejich autory pořádně zaskočily a udivily!

Vědci zjistili, že když člověk pevně odmítne vykonat nějakou činnost (například přestat celé dny vysedávat u počítače a zírat na Facebook nebo si dát další kus pečiva, protože drží dietu), je k dosažení svého cíle daleko lépe „vyzbrojen“, než ti, kdo s nešťastným povzdechem pronesou: „To já nemůžu“.

Věta „To neudělám“ nebo jednoduše „To nechci“ motivuje daleko silněji. Když ji člověk pronáší, nerodí se v něm pocit, že kdosi veliký, významný a protivný mu zakázal jíst milované cukroví a marnit zbůhdarma život hodinami brouzdání na sociálních sítích.

Faktem zůstává, že většina lidí používá věty „To neudělám“, „To nechci“ anebo „To nemůžu“, aniž by se nějak zvlášť zamýšlela nad jejich skutečným významem.

Autoři studie to viděli jinak. Poté, co provedli celou sérii experimentů dospěli k závěru, že na první pohled nenápadný rozdíl mezi těmito formulacemi může ve skutečnosti znamenat hodně a také může mnohé v lidském životě ovlivnit.

Takže co se vlastně ve skutečnosti děje?

Experiment spočíval v následujícím. Sto dvaceti studentům byly rozdány zvláštní dotazníky, s jejichž pomocí hodlali vědci zjistit, jak si mladí lidé dokáží poradit s pokušením. Například když jde o zdravou výživu. Jak si odříci škodlivý fastfood anebo šestadvacátý bonbón, který se na nás tak lákavě dívá z bonboniéry? Nebo třetí plechovku piva někde na večírku?

Účastníkům experimentu byla střídavě předváděna různá pokušení v podobě nezdravých pamlsků. Přitom jedna skupina měla používat větu „To nemůžu“ a druhá „To nechci“.

Studentům byly rozdány tyčinky müsli odpovídající zdravé výživě a tabulky vysoce kalorické čokolády. Dostali dotazníky a dál už se mohli odebrat provést svoji volbu. Když vědci zkoumali odpovědi v anketách a rozhodnutí jednotlivých účastníků, byli téměř ohromeni. Ukázalo se, že 64 procent studentů ze skupiny s kódovým označením „To nechci“ si vybralo zdraví prospěšnou müsli tyčinku, zatímco ze skupiny „To nemůžu“ si ji zvolilo jenom 39 procent studentů. To byl opravdu velký rozdíl. A přitom byl založen na pouhé „síle slov“.

Co je příčinou? Proč pouhá náhrada pár slov jinými má natolik silný účinek? Důvodů je více.

Když řeknete: „To neudělám, to nechci“, naladíte se psychicky na to, že řečené, vlastně jakýsi svůj slib, splníte. Výzkumem bylo zjištěno, že tato věta se silou svého účinku na lidskou psychiku vyrovná jiným formulacím, které tak rádi používají marketéři. Například: „V tomto výrobku je o 3 procenta tuku méně“ místo co by napsali, že výrobek obsahuje 97 procent tuku.

Když člověk pronese „To neudělám“, cítí se být tím, kdo rozhoduje o svojí volbě. Nikdo mu nic nezakazuje, nikdo ho k ničemu nenutí, nikdo ho o ničem nepřesvědčuje… Nikomu a ničemu se nepodřizuje, to on sám se tak rozhodl a také to udělá! A právě tím se stává psychicky silnějším a vytrvalejším. Což také znamená, že mnohem snáz dosáhne stanoveného cíle.

Když prohlásíme: „To neudělám“, je v tom předpoklad, že jde o závazek či rozhodnutí dlouhodobého rázu. Například když řekneme: „Nebudu jíst koblihy“, rozumí se tím, že nejenom snad tento týden nebo do Nového roku, ale že to je rozhodnutí „na dlouho“. Všechno se to děje prostě a bez nějakého zvláštního úsilí. Bez moralizování a hryzání svědomí. Protože VY JSTE SE TAK ROZHODLI. Výzkum také ukázal, že je pro lidi o mnoho snazší držet se rozhodnutí o změně svých škodlivých návyků, jedná-li se o dlouhodobou perspektivu a ne nějakou dočasnou, termínem danou situaci, kupříkladu „Nebudu jíst koblihy, dokud nebudu mít jen 50 kilo“.

Na volbě slov tedy záleží daleko více, než by se mnozí z nás domnívali. A nejspíš nejenom pokud jde o zdravou výživu. Vždycky je zásadní uvědomit si, zda to, k čemu se odhodláváme a co vyhlašujeme jako svoje rozhodnutí, je skutečně naším rozhodnutím, tím, co doopravdy CHCEME. Nebo zda se jen podřizujeme vlivu okolností, módě, tlaku okolí, obavám o zdraví… Riziko, že v takovém případě svému prohlášení nedostojíme, je pak o dost větší.

Max Duster