Rozhovor s Životaběhem

Milý Životaběhu!
Píše ti Lucie P. z Prahy.
Hrozně moc si přeju být šťastná.
Dej mi prosím tě manžela, kterého budu milovat a který bude milovat mě, a ať máme dítě, chlapečka, a když to vyjde, tak já za to nepůjdu do jiného zaměstnání, i když tam víc platí a nemusela bych tak dlouho jezdit.
S úctou Lucie.

Milá Lucko, upřímně řečeno, dost jsem se drbal za uchem, když jsem četl ty řádky o zaměstnání. Ani nevím, co na to říct. Můžeš úplně klidně jít do nového zaměstnání, já ti zatím najdu manžela. Ať to vyjde!
Tvůj Životaběh

Milý Životaběhu!
Moc děkuju, že jsi tak rychle odpověděl. Ale babička vždycky říkala: kdo hodně dostává, od toho se hodně chtívá. Kdybych měla kdeco, mohl bys mi za to třeba nechat uříznout nohu, až budu přecházet tramvajové koleje… Tak se pojď domluvit jinak: já tedy přejdu do lepšího zaměstnání, budu mít muže, ale za to jsem ochotná se svým drahouškem bydlet celý život v podnájmu v paneláku. Co ty na to? Platí?
Tvoje Lucka

Milá Lucko!
Fakt jsem se chechtal, když jsem četl o té noze. Smysl babiččina úsloví je úplně jiný: kdo byl obdařen mnoha schopnostmi, talentem, vědomostmi a uměním, od toho taky lidi hodně čekají – chápeš? Máš políčeno na dvě plus jedna na Praze Východ, s pánembohem si ho kup. A nohu si nech 🙂 🙂 🙂
Tvůj Ž.

Milý Žvtb!
Dost jsem se radovala, když jsem četla o té noze. ALE: budu mít manžela, dítě, lásku, byt a nohu. Vlastně 2 nohy. Čím ti  to zaplatím? 🙁 🙁 🙁
Lucie



Lucie!
Ufff… proč se mnou mluvíš jako s nějakým výměnným centrem? Když mě někdo o něco požádá, udělám to. Říkal jsem ti snad někdy někde, že mi budeš něco dlužit?
Ž-ěh (Životaběh)

Ano!
Vlastně ne.
Přece není možné, aby bylo MOŽNÉ, aby všechno bylo dobrý, chápeš?
Dneska jsem celou noc brečela: už jsem složila zálohu na byt. Je moc hezký, s okny na řeku. Tak se děsím, že muž bude nějaký chudák. Řekni to přímo. V podstatě už jsem na to připravená.
Lucie

Drahá Lucie!
Manžel samozřejmě není žádný Alain Delon, taky ale nekouká každou hodinu do zrcadla. Je to úplně normální správný chlap. Brzo se setkáte.
Abych odpověděl na tvůj dotaz: JE MOŽNÉ, aby všechno bylo dobré. Mě je v zásadě úplně jedno, co si ode mě kdo objedná, dobré nebo špatné. Jen aby každý přesně věděl, co chce.
Žvtb

Vážený Žvtb.
A je možné, aby to DLOUHO bylo dobré?
V podstatě, kdyby to bylo řekněme pět let, snesla bych, aby ze stropu teklo…
Líbám,

Lucko,
Odpovídám naprosto poctivě:
Dlouho může být dobře. DLOUHO STEJNĚ DOBŘE – ne. Všechno se bude měnit, nemění se jen to, co je mrtvé. A když se to bude měnit, bude se ti zdát, že všechno je špatně. Po určitou dobu.
Žvtb

Žvtb!
Jen nohu ne! To radši ať manžel pije.
Lucka

Vážená Lucie,
přestaň už se mnou handlovat jak na někde na trhu! Já neřídím osudy, to má na starosti jiná filiálka s jinými úkoly. Moje starost je poskytnout člověku to, co si přeje!
Žádný účet ti nikdo vystavovat nebude.
Jestli tě to tak bere, tak se klidně s manželem každý den hádej a nadávejte si do alelujá. A začne chlastat.
Dělám si legraci. Nemusíte si nadávat!
Mám k tobě jedinou prosbu: až budeš opravdu úplně, úplně šťastná, budeš mít spoustu sil. Bezvadně šiješ, tak zkus patchwork, tvoje přehozy by udělaly radost spoustě lidí.
S úctou
Žvtb



Nejdražší!
Dneska jsem skákala radostí.
Jasně!
Udělám všechno, co řekneš!
URČITĚ ti nebudu nic dlužná?
Nabídli mi lepší práci – a ten borec z picošky mi řekl o schůzku! Joooo!!!
(Stává se to vůbec…? Stává se to?)
(Koupila jsem si šicí stroj.)
Líbám tě!

Milá Lucko!
Všechno je v pořádku.
MŮŽEŠ dělat všechno, co chceš, v rámci Desatera a Trestního zákoníku.
A nic za to nebudeš platit. Naopak. Pokud nebudeš fňukat, my všichni (Správa č. 4562223) budeme jenom rádi. Fňukny všechny jenom štvou, chápeš. A je s nimi spousta starostí. Přiznám se, že já osobně se z nich vždycky osypu.
Tak hodně zdaru!

Zatím končím korespondenci. Mám tu objednávku na trojčátka stejného pohlaví a zas někdo chce kšeftovat, nabízí za to zdraví. K čemu by mi asi tak bylo, to jejich zdraví?
Tvůj Žvtb. Bacha na nohu! Pozor, dělám si švandu!

Životaběhu, ahoj,
Jak se máš?
Dcerku jsme pojmenovali Živa, tobě na počest.
Ušila jsem patchworkový přehoz nejkrásnější na světě, byla jsem první na výstavě a pozvali mě na sjezd tvůrců patchworku na Bali.
Letíme celá rodina.
Ráno se budím, ptáci zpívají…
Někdy si říkám: čím jsem si zasloužila takové štěstí?
Tvoje Lucka. Zdraví manžel 🙂 🙂 🙂

Ahoj Lucko,
S hanbou se přiznávám, že jsem trochu trefil vedle s tím synem, kterého sis objednávala… spletl jsem to. Ale koukám, že jsi šťastná i tak.
Být šťastný je normální.. Ber to ne jako dárek, ze kterého nemůžeš popadnout dech, ale jako klidnou kulisu svého života. Dech člověk popadá někdy i pro takové maličkosti, kterých se mu dostává bez jakékoli žádosti: to ani není moje záležitost, abych nutil ptáky zpívat pod tvým oknem.
Ticho střídá zpěv, to je základ kompletace. Tvou věcí je, zda si všimneš jejich zpěvu, jestli ucítíš to, co píšeš, že cítíš…A tato schopnost tě dělá šťastnou.
To je vše, dál přemýšlej sama.
Kdyby něco, piš.
Tvůj Žvtb

Julie Rublevá