Sbohem, smůlo!

Je pravidlem domnívat se, že život je něco jako zebra: černé a bílé pruhy se střídají do nekonečna. Podle mého je to dosti sporná představa, ale i kdybychom ji přijali jako axiom, je těžké si nevšimnout, že zatímco u jedněch lidí jsou ty černé pruhy tak tenké, že je sotva postřehneš, u druhých jsou tak široké, že skoro splývají a místo zebry se život stává vraníkem černým jako uhel. Proč vlastně?

Nevyřešené hádanky osudu

Pokud se někdo snad domnívá, že se narodil jako smolař, zatímco jiní přišli na svět jako šťastlivci, musím ho ujistit, že se mýlí. Jako chronický smolař se nikdo nenarodí. Stává se jím. A často z vlastní vůle. Počkejte, brzděte své rozhořčení! Pohlédněte pravdě do očí a uznejte, že nepříjemnosti potkávají úplně všechny, bez výjimky! Jenomže jedni, když zakopnou, se hned zvednou a jdou dál a jiní si s překážkou neporadí, zůstávají sedět, nebo se v nejlepším případě táhnou co noha nohu mine někde na chvostu.

No dobrá, dejme tomu, že nešlo o překážku jedinou, že jich bylo více. A třeba i hodně. To nic na podstatě věci nemění a nikoho to neomlouvá. Všichni jsme na tento svět přišli, abychom si osvojili jistá poučení, abychom se vyrovnali s tou či onou zkouškou, abychom řešili úkoly, které před nás osud postaví. Osud je spravedlivý, nestaví člověka před úkoly, jejichž splnění by nebylo v jeho silách. Proč sï tedy mnozí s nimi neporadí? Protože se tak sami rozhodnou! Příčiny této rezignace mohou být ovšem různé.



Samota, nebo svoboda?

Dejme tomu, že nějaká žena středních let si stěžuje známým a přátelům, že se jí ani za nic nedaří uspořádat si osobní život, navázat trvalejší vztah. Těžko by jí někdo mohl vytknout, že se nesnaží: pečuje o sebe, aktivně se stýká s muži, dost často chodí na různá rande a občas má nějakou krátkodobou známost. Jenomže nic víc se bohužel neděje. Buď se kavalír po anglicku vytratí, nebo ona sama ho tak říkajíc vyřadí. Kamarádky jí s porozuměním přikyvují: ano, ano, je to pravda, dneska je těžké najít slušného chlapa, navíc aby byl svobodný. To je skvělé: nabízejí jí už hotové alibi.

Ve skutečnosti totiž důvodem samoty této dámy není nedostatek slušných mužů, natož pak nějaké zákeřné plány osudu. Je to její vlastní volba. Ano, slovně si stěžuje, že je sama, ale tento způsob života jí v podstatě vyhovuje. Možná se prostě nedokáže odhodlat, aby to přiznala (musí se přece snažit „být jako všichni“). Už se tak sžila s osudem starého mládence v sukni, že se s ním ani za nic nechce rozloučit. Taková zásadní změna životního způsobu v ní vyvolává obavy. Vyloučeno není ani to, že samota ji má ochránit před zklamáním: co když to nevyjde a budu na tom ještě hůř? Tak či onak, osud nebo jakési domnělé smolařství s tím vůbec nemají co dělat. Kdyby chtěla, snadno svůj osud změní. Začít by však musela sama u sebe.

Neviditelné peníze

Anebo úplně jiný příběh. Mladý muž s výborným vzděláním a dostatečnou praxí už několik let pracuje v jakémsi státním úřadu za mizerné peníze. S povinnostmi si hravě poradí, neodmítá ani dodatečnou pracovní zátěž, nicméně ani na kariéře ani na výši platu se jeho pracovní nadšení nijak neprojevuje. Čas od času rozešle na pár míst sívíčko, občas jde na nějaký ten pohovor, ale nikdy z toho nic není. „Co by ještě chtěli?“, rozčiluje se, když to líčí kamarádům. „Mám vejšku, praxi a slušnou angličtinu…“. Úspěšnější kamarádi, kteří tohle kolikrát nabídnout ani nemohou, jen krčí rameny.



Proč má ten mládenec chronickou smůlu? Proč nemůže najít místo s důstojným platem?

No přece proto, že to v daný moment ani nepotřebuje. Až doposud žije s maminkou, jíž také dává lví díl své výplaty. Proč, to už je jiná historie, jiný problém, který z nějakého důvodu zatím řešit nechce. Faktem je, že peníze tenhle mladík skutečně nepotřebuje – vždyť je v podstatě ani nevidí.

Děsivý film

Teď si zkuste představit opravdu deptající situaci: žádné peníze, žádná rodina, žádní přátelé, žádná zábava. Souvislý černý pruh dlouhý když ne jako sám život, tak minimálně několik let. Nudná práce, ubohoučký příjem a jediné rozptýlení v podobě TV, kde jako naschvál dávají jeden seriál o pohádkově krásném životě za druhým. A za koho si budete přát být pokládáni? No samozřejmě, za chronického smolaře! Jenomže STOP! Dokonce i v té televizi dávají různé pořady – nejen seriály, ale také poznávací a naučné fillmy, a to už nemluvím o komediích. Jestliže si však někdo schválně vybírá téma „bohatí a slavní“, které ho navíc trýzní, znamená to, že se mu závist a pocit oběti… líbí! Případ je to jistě těžký, ale beznadějný není.

Změnit se ze žáby v princeznu je zcela reálná věc. Ovšem když o to usilujeme. Abychom v životě získali lásku, štěstí, úspěch a zdar, musíme se nejprve se smůlou rozloučit. Je spousta způsobů, jak jí dát sbohem. Pokud si to budete upřímně přát, snadno ten svůj najdete.

M. Krymová