Skutečný význam slov

Chcete se o někom dozvědět něco podstatného? V souvislosti s nějakou vhodnou situací v jeho životě mu položte otázku: „Čí to byla vina?“ Vyslechněte odpověď a buďte si jisti: ať mluvil o čemkoli, o komkoli, stále mluvil jenom o sobě.

Lidé vidí svět prismatem sebe samých. Jiné obviňují tam, kde sami klopýtli, odsuzují je a sebe omlouvají. S tímto sklonem se setkáme vždycky a u všech. Je známo, že i zločinci, kteří mají na svědomí řadu zničených životů, vždycky najdou dokonalé vysvětlení pro to, čeho se dopustili. Oni nejsou vinni. Vinni jsou vždycky ti druzí.

Člověk vyslovující soudy o světě vždycky vydává svědectví o svém vnitřním stavu, neříká nic o nějakém „tamtom mužském“, ale o sobě.

Pokud člověk vidí svět jako špatný, zlý a nepřátelský, jestliže lidé kolem něho jsou pro něj darebáci, rád by svět změnil podle svého. „Oni mi tak lezou na nervy! Já bych je…“, láteří, když vyjmenuje všechny ty problémy, které mu „oni“ způsobují. Jenomže svět změnit nemůžeme. Změnit k lepšímu se můžeme jen my sami.



Když si člověk tohle uvědomí, je velmi zajímavé lidi z tohoto úhlu pozorovat. Lidé si myslí, že jsou dobře schovaní za řečmi o jiných, ve skutečnosti ale veřejně vystavují pravdu o sobě samých.

Nejdřív to člověka střídavě leká, pak zas baví. Až mu jednou někdo položí zrovna takovou otázku: „A kdo to zavinil?“ Tehdy si uvědomí, že sám není o nic lepší než ostatní. Když se přesvědčíš, že druzí fakticky mluví pořád o sobě, začneš se přistihovat při myšlence, že i ty vlastně mluvíš stále o sobě. Můžeme slyšet slova jiných lidí nebo je můžeme číst, ale nikdy nebudeme znát jejich myšlenky. Zato naše myšlenky jsou s námi pořád. Ty známe. Je to dost těžké, přiznat si, že nejsi o nic lepší než jiní. Nejtěžší ze všeho je dívat se poctivě na sebe sama.

A co víc, tahle jednoduchá, i když obtížně akceptovatelná pravda je pouhou špičkou ledovce poznání, kterého můžeme o člověku dosáhnout, když pochopíme, co ve skutečnosti říká. Půjdeme-li trochu hlouběji, zjistíme, že ať už nahlas nebo psaným slovem, pojmenováváme nebo popisujeme vlastní nedostatky. Obvykle si je neuvědomujeme, domníváme se, že ta či ona slova jsou prostě „naše“ slova. Ve skutečnosti však prostřednictvím slov na nás ťuká naše podvědomí, aby nám ukázalo jak na tom jsme a co potřebujeme. Velmi mnoho z toho, co je řečeno slovy, nelze přesně vyložit, pokud slovům přisuzujeme jejich obvyklý smysl.



I při nejpečlivější volbě slov a sebeobratnějším vyhýbání choulostivým místům se skutečná tvář člověka ukáže za jakoukoli umělou přehradou. Někdy jsou jedno slovo, jediný pohled schopny o člověku vyjevit až příliš mnoho. Jediné, co s tím můžeme dělat, je pochopit sebe sama a snažit se v sobě napravit to, co nás nutí vidět svět jako nepřátelské místo. Docela dobře to funguje, avšak na této cestě strmí veliká překážka: strach člověka setkat se sám se sebou.

Když máme v sobě mír, pořádek a pokoj, svět kolem se náhle změní. Tam, kde člověk dřív viděl něčí zlou vůli a snahu o podraz, vidí teď reálný stav věcí. Lidé, které dřív toužil skosit dávkou z automatu se mu teď zdají docela milí. A nejzajímavější je, že také svět se k takovému člověku chová jinak. Tam, kde se dříve tyčily zdi, stavějí se teď mosty.

Tvé mínění o lidech se skládá z toho, čím jsi ty sám naplněn. Jsou to buď tvé obavy, nebo tvá láska. Někdo se bojí noci a každého, koho v noci spatří, má hned za strašidlo. Někdo nesnáší vedro a žár a každého, z koho cítí sálat horkost, označí za žháře. A někdo má obavy z upřímnosti a toho, kdo ji projevuje, označuje za slabého. Strach znamená nepřítomnost lásky, znamená bolest. Proto všechno, co vyvolává strach a budí odsudek, je třeba léčit. Jenomže ne v jiných. Sám v sobě.