Smutek po tom, co se neuskutečnilo

„Jednou do roka,“ říká Elza, „nosím smutek po tom, co se nekonalo.
Po těch, které jsem pokládala za své blízké, ale oni odešli, nebo jsem odešla já, a pak jsem se bála přiznat, že bych se chtěla vrátit. Po těch, kteří ani nepřišli, celou dobu jen stáli stranou a nepřiblížili se ani o jedinký krok, i když jsem jim šla sebevíc vstříc.

Po městech, ve kterých jsem nebyla. Ne snad proto, že to nevyšlo, ale proto, že jsem přestala chtít. Název města ve mně prostě přestal už předem probouzet příchuť cesty, předtuchu dobrodružství. Ztratit takový sen je daleko bolestnější, než zapomenout jízdenku a zjistit to až na nádraží.

Po nevyřčených slovech. Víš, taková ta slova, co máš stále v sobě, vždycky krom toho jediného vhodného okamžiku, kdy je bylo možné pronést, ale tys je nevyslovil. A potom se s nimi člověk vláčí a kdykoli si je připomene, naplní se mu ústa hořkými slinami.

Po plánech, které se zhatily v půli cesty, po nápadech, které se člověku tak hrozně moc chtělo uskutečnit, ale nakonec z nich nic nebylo. Po dárcích, které stejně nakonec zůstaly v regálech obchodů s dárkovými předměty či v prodejnách knih, ačkoli se člověku zdálo, že přímo vidí, jak se bude radovat ten, komu ty dárky měly být určeny.

Ale nemysli si, není to žádný svátek přehrabování ve vlastním nitru, žádný výprodej neslýchané lítosti.

Jinak totiž by všechna ta „co kdyby“ a „kdybych byla“ chodila člověku v patách a na ten či onen způsob by pěla teskné písně. Což není zrovna nejlepší způsob, jak strávit věčnost smrsknutou do několika málo let.

Historie proher, všechna ta „Nevyšlo to“, „Nedokázala jsem to“, „Moc jsem chtěla, jenomže…“ jsou totiž stejně důležité, jako všechny jiné historie. Jasně, jsou to citlivé body, ale člověk to tím spíš procítí, když je nakonec přeroste, je nad nimi, je silnější a jaksi znělejší. No a to, co ho právě teď třeba trápí až k slzám, to se týká také růstu.

Vzpomínáš, jak je to u Bradburyho? Když si člověk dobře popláče, zdá se mu, jako by začínal nový den. A já se taky příští ráno probouzím a cítím se až směšně zranitelná, ale živá tak, až se mi z toho točí hlava. Úplně stejně, jako když jsem byla malá a bylo brzy ráno dne, kdy jsem měla narozeniny. Člověku se zdálo, že jak vstane z postele, nepostaví se na podlahu, ale vznese se do výšky. Takovou cítil lehkost, tolik sil.
A nakonec se ukáže, že ten předchozí den vůbec nebyl o smutku. Byl o lásce.

Velrybo, nespi