Stačí, když zachráníte sami sebe

Záchrana tonoucích je věcí rukou těch, kdo tonou.

Člověku je vrozena snaha pomáhat jak svým blízkým, tak i docela cizím lidem. Mnoho lidí pevně věří ve světlou budoucnost svých bližních, leckdo je ochoten nezištně a obětavě pomáhat, dát třeba i vlastní košili a do posledního dechu se bít za prosluněnou budoucnost jiných… Přičemž zpravidla úplně zapomíná na tu svou. Zcela a naprosto zbytečně.

Existují lidé, kteří si pomoc jiným dokonce zvolí za své životní poslání. Často i za svoji profesi. Když se pak naplno ponoří do pomáhání svým bližním, poměrně záhy si uvědomí, že jejich původní motivace naráží na neúspěch, že ne vždy vede k pozitivním přeměnám a už vůbec ne v tom rozsahu, o jakém původně snili… a že «tonoucí» velmi často bůhvíproč vůbec nespěchá, aby se chytil kruhu, který mu jiní opakovaně házejí.

Tehdy se tito záchranáři obvykle znovu zamýšlejí nad svým původním přsvědčením a s vysokou mírou pravděpodobnosti docházejí k tomuto překvapivému závěru:

Záchrana tonoucích je především věcí rukou těch, kdo tonou.

Je totiž zcela k ničemu někomu pomáhat, jestliže ON SÁM si pomoci nechce. Což bývá poměrně rychle zřejmé podle míry toho, jak v životě dotyčného k žádným kladným proměnám nedochází. Takže – má svou hlavu, ať ji tedy používá. Proč mu vnucovat svůj rozum?



Obětujete svůj čas, peníze, zdraví, naději…. a výsledky jsou nicotné. Nijaké. Přitom to všechno jste mohli velmi dobře investovat sami do sebe.

Musíte si uvědomit, že je to život toho dotyčného, je to JEHO život, který si on SÁM vybral. (Myslíte, že ne? Pokud by tomu tak nebylo, dávno už by všechno sám změnil, nebo by se o to alespoň snažil. Jestliže nic takového nepozorujete, pak buď nemá sílu nebo vůbec touhu cokoli měnit a každá pomoc je tu k ničemu). Jeho volbu, jakkoli podivnou, je třeba respektovat a uznávat jako jeho právo.

Nejlíp je ze svého slovníčku vůbec vyřadit slovo «pomohu, pomoc». A pomoc zamaskovat tak pečlivě a dokonale, že její adresát si bude myslet, že to všechno dokázal sám. Samozřejmě o nějaké chvále nebo vděčnosti si můžete leda tak nechat zdát.

Slabí lidé jsou slabí proto, že nemají sílu něco změnit, uvnitř jsou naprosto prázdní a stále si jen naříkají. To je v podstatě nekonečný proces… Pomocí podobným lidem na sebe přivoláte více problémů, než kolik užitku dotyčným přinesete.

Slabí lidé jsou energetickými upíry, věčně je jim něčeho málo: vaší pozornosti, času, peněz, sil. Ačkoli si to neuvědomují, berou své «dárce» jako pouhé zdroje.

Pamatujte na to a nedovolte nikomu slabému, aby na vás parazitoval. Nepleťte si sami sebe s Matkou Terezou. Její poslání na Zemi bylo ojedinělé. Jestliže se vám Bůh osobně nezjevil a nepověřil vás takovým posláním, evidentně máte jiné.

Pomocí člověku sobě rovnému snižujete jeho důstojnost a podrýváte jeho sebevíru. A ještě hůř – normální, rozumný člověk, jehož duševní síla se rovná té vaší, se na vás rozzlobí, jestliže se rozhodnete mu pomáhat a ještě budete akt pomoci nějak demonstrativně uvádět. Rozzlobí se – a zcela oprávněně.

Lidé silní žádnou pomoc nepotřebují. Uvítají pozitivní morální podporu a nadšený souhlas.



Jak se tedy vlastně má člověk v této choulostivé oblasti pomoci bližnímu chovat?

• Buďte zdravými egoisty a myslete v prvé řadě na sebe. To je naprosto normální věc. Musíte ve všem vidět pokud možno výhodu pro sebe. Pokud ve věci žádnou výhodu neshledáte, určete si, jak dlouho a do jaké míry jste ochotni věnovat se altruismu – abyste z toho později nemohli obviňovat nikoho jiného než sebe. (Až se vám kupříkladu někdo pověsí na krk.) «Spas sám sebe a tisíce okolo tebe naleznou spásu», pravil duchovní otec Serafim Sarovský. Výsada spasení člověka je výsadou Boží a jestliže v Boha nevěříte, nemůžete ji chtít naplňovat.
• Z tohoto prvního závěru vyplývá druhý: pokud snad náhodou nejste přímo Bůh, pak opravdu nemůžete vědět do podrobností vše o životě jiného člověka, o tom, co má v hlavě, jak smýšlí, jaký má vztah k jiným lidem; nemůžete to vědět ani o svém pokrevním příbuzném, se kterým třeba i žijete pod jednou střechou. Proto jestliže se ocitl v úzkých nebo zabředl do problémů, je také docela možné, že si to zasloužil a není třeba ho litovat; svůj trest musí nést ON SÁM a chtít rozebírat příčiny JEHO problému MÍSTO NĚJ není třeba. Ve všech třech případech se pokoušíte s ním nést JEHO kříž, z čehož podle principu energetické výměny a utváření karmických svazků plyne, že budete Vesmírem potrestáni oba společně, pokud si to včas neuvědomíte a nevycouváte. Věřte, že Vesmíru je skutečně srdečně jedno, jak jste to s tou svou pomocí vlastně mysleli.
• Pokud se nemůžete zcela poctivě a na sto procent označit za psychologa, duchovního vůdce, Velkého Učitele atd. atp., pak jako nejzdravější a nejpřirozenější reakce vůči bližnímu se z vaší strany jeví PODPORA. Obyčejná morální podpora, bez nějakého přehánění. A také v tomto případě je nejlepší řídit se zdravým egoismem, protože i morálně někoho podpořit můžete nejrůznějším způsobem a samozřejmě to vždycky ze všeho nejvíc závisí na konkrétní situaci.

Tento článek je určen všem, kdo mají rádi sami sebe, kdo si váží vlastního času a chtějí si zachovat zdraví. Nejde v ní o milosrdenství ani o to, zda dávat žebrákům almužnu, je o něčem úplně jiném. I když hranice je tu docela tenká…