Steve Jobs. Příběh o spojování bodů.

Začalo to ještě před mým narozením. Moje biologická matka byla mladá, neprovdaná aspirantka. Rozhodla se dát dítě, které čekala, k adopci. Trvala na tom, aby bylo adoptováno lidmi s vyšším vzděláním, a já se tak měl dostat do rodiny právníka a jeho manželky. Je fakt, že krátce před mým narozením se náhle rozhodli, že chtějí raději holčičku. Když jsem přišel na svět, volali jim v noci z porodnice, že se narodil chlapeček. Zeptali se jich: „Chcete ho?“ A oni řekli: „Ne.“  Má biologická matka pak navíc zjistila, že adoptivní matka neukončila ani kolej a otec nikdy nebyl absolventem vysoké školy. Odmítla podepsat papíry o adopci. Teprve po několika měsících ustoupila, když jí mí adoptivní rodiče slíbili, že já určitě studovat budu.

O 17 let později jsem skutečně studovat začal. Jenomže jsem si naivně vybral univerzitu, která byla skoro tak drahá, jako Stanford, a spotřebovala veškeré úspory mých rodičů.  Po šesti měsících jsem ve svém  studiu neviděl žádný smysl. Nevěděl jsem,  co chci v životě dělat a nechápal jsem, jak by mi univerzita mohla pomoci na to přijít. A utrácel jsem celoživotnírodičovské úspory … Proto jsem se rozhodl nechat studia a věřit, že všechno dobře dopadne. Byl jsem tenkrát dost vyjukaný, ale když se na to teď dívám zpětně, bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Ve chvíli, kdy jsem nechal univerzitu, jsem si přestal stěžovat, že povinné přednášky mě nezajímají – začal jsem  chodit na ty, které mi přišly zajímavé.

Ne vše bylo ovšem romantické. Neměl jsem pokoj na koleji a  přespával jsem na podlaze u kamarádů. Vracel jsem pěticentové lahve od Coca Coly, abych si koupil jídlo,a každou neděli večer jsem chodil 7 mil přes celé město, abych se jednou za týden pořádně najedl v chrámu krišnaistů.  Ten se mi líbil. Hodně z toho, co jsem tehdy poznal díky své zvědavosti a intuici, se později ukázalo jako neocenitelné.



Tady máte jeden příklad.

Reed College tehdy nabízela nejlepší výuku kaligrafie. Každá vývěska, každý štítek na zásuvce po celém kampusu byl napsán krásnou ruční kaligrafií. Protože jsem studia formálně zanechal a nemusel jsem navštěvovat povinné přednášky, zapsal jsem se na kurzy kaligrafie, abych se to naučil. Poznával jsem písmo serif a san serif, využití mezer mezi různými kombinacemi písmen, učil jsem se, co dělá krásnou typografii krásnou. Byla opravdu krásná,  byla historická a mistrovsky vytříbená v takové míře, že věda tomu zkrátka nedokáže porozumět.

Nic z toho se nezdálo být pro můj život užitečné.  Ale o deset let později, když jsme dělali na prvním  Macintoshi, se mi to hodilo. Všechno  jsme to využili pro Maca. Byl to první počítač s krásnou typografikou. Kdybych byl na ten kurz nechodil,  Mac by nikdy neměl tolik  typů a rozměrů písma. A protože Windows to od  Maca prostě opsaly, neměl by je dnes nejspíš žádný osobní počítač. Kdybych byl nenechal universitu být, nikdy bych nezačal chodit do kurzu kaligrafie. A počítače by dnes neměly to krásné písmo.

Tenkrát na univerzitě jsem samozřejmě ještě nedokázal spojit všechny body. Po deseti letech ale začalo být všechno velmi, velmi jasné.

Ještě jednou: nemůžete spojit všechny body při pohledu vpřed. To se vám podaří  jenom když se díváte do minulosti. Důvěřovat tedy můžete jenom těm bodům, které nějak dokážete propojit s budoucností. Musíte v něco věřit:  ve svůj instinkt, osud, život, karmu – v cokoli. Takový přístup mě nikdy nezklamal a změnil můj život.