Svět je veliké zrcadlo

Žák se optal Mudrce:

— Řekni mi, Učiteli, je svět nepřátelský? Nebo přináší člověku dobro?
— Povím ti podobenství o tom, jak se svět chová k člověku, – odpověděl mu Učitel.

«Kdysi dávno a dávno žil jeden mocný Šach. Přikázal, ať mu postaví nádherný palác. Bylo v něm mnoho zázraků. Kromě jiných divů v něm byl sál, kde všechny stěny, strop, dveře a dokonce i podlaha byly ze zrcadel. Zrcadla byla neobyčejně jasná a kdo tam přišel, neuvědomoval si hned, že je před ním zrcadlo, tak jasně odrážela zrcadla předměty.

Krom toho byly stěny toho sálu postaveny tak, aby vytvářely ozvěnu. Když ses zeptal: „Kdo jsi?“, uslyšel jsi z mnoha stran : „Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?“



Jednou do toho sálu vběhl pes a když se tam octl, zůstal vyjeveně stát uprostřed – celá smečka psů ho obklíčila ze všech stran, nahoře i dole. Pes vycenil zuby a spolu s ním vycenili zuby všichni psi kolem. To ho vyděsilo a začal ustrašeně výt a v tu chvíli se dala do vytí celá ta smečka.

Pes vyl stále hlasitěji. Ozvěna rovněž. Pes vyděšeně skákal hned sem, hned tam, chňapal do vzduchu a jeho odrazy rovněž skákaly kolem a ukazovaly zuby. Ráno našli sluhové nešťastného psa uhynulého uprostřed miliónů odrazů zdechlých psů. Přitom v celém sále nebyl nikdo, kdo by byl psu mohl ublížit. Zemřel, když bojoval proti svému vlastnímu odrazu.»

Z toho vidíš, – uzavřel Mudrc, – že jiní lidé ti sami o sobě nepřinášejí ani zlo, ani dobro. Všechno, co se kolem nás děje, je pouhým odrazem našich vlastních myšlenek, citů, přání a skutků. Svět je veliké zrcadlo. A jako vodní hladina odráží obličej, tak srdce druhého člověka odráží tvoje vlastní srdce.