Včera jsem se řítila na poslední chvíli z domu a řekla jsem uspěchané „děkuji“ paní, co v domě uklízí, která mi podržela dveře. Úplně ztuhla, jak ji to překvapilo a na rtech se jí objevil rozpačitý úsměv… A já jsem se trochu zastyděla. Protože málokdy děkuju.
«Děkuji!»
Nejde o nějakou zdvořilostní frázi. Jde o kouzelná slůvka… no ano, jako v tom známém filmu. Přece si vzpomínáte, jak vám v dětství říkali: „A co máš říct? Jak se to říká?“ „Prosím!“ A jako kouzelným klíčem se otevíraly všechny dveře, včetně těch od skříňky, kde babička schovávala čokoládu, vrásky z maminčina čela mizely…
Tím hlavním tajemstvím těchhle kouzelných slov je to, že je třeba je VYSLOVIT. Ne si je myslet. Ne je spolknout. Nepokládat je za něco, co se přece samo sebou rozumí… Ale upřímně je vyslovit.
Za vše, absolutně za všechno, co mám, někomu vděčím. Díky rodičům jsem vůbec naživu. Díky učitelům něco znám. Díky příteli se cítím sebejistě i v té nejnepříjemnější situaci. Díky bůhví kolika neznámým lidem mohu používat počítač a psát tahle slova. A tak dál a tak dál. Díky Slunci existuju – na podzim to vnímám zvlášť silně. Díky svému psu získávám každý večer nové síly a radost. Díky stromu za oknem, mraku, veverce v parku, vynálezci pytlů na odpadky, zdvořilému řidiči autobusu, legračnímu klučíkovi před domem… Díky tomu, koho miluju… Díky svému dítěti… Díky! „Díky“ je tak krásné slovo! A „děkuji“ je jeho příbuzný.
«Děkuji!»
Nechce se vám také častěji říkat „děkuji“? A oslovovat se jménem, vždyť jsou to kouzelná slova! A dívat se jeden na druhého s větší pozorností, i když se vídáme každý den… Všímat si něčeho nového, něčeho pěkného, umět pochválit… říká se tomu „poklona“ – a to jsou také kouzelná slova. A hlavně si nemořit hlavu pochybami: „Co když to pochopí nějak jinak?“, „Co když to bude vypadat, že dolejzám?“, „ Co když…“
Takže vám děkuju, že jste si to všechno přečetli!
Jak přestat spěchat a být spokojení
Deset životních pravd, které si musíme stále připomínat