Tělo nelže

Lidské tělo je nastaveno tak, aby se snažilo za každou cenu přežít. Psychika směřuje k ještě něčemu vyššímu. Aby byl člověk v maximální míře živý, aby přežíval tím nejlepším možným způsobem. V našem článku se podíváme, co to znamená a jak svému „základnímu instinktu“ pomoci na všech úrovních: v emocích, myšlenkách a pocitech.

Žít znamená pociťovat vlastní tělo (nebo alespoň něco místo něho, to je například případ, kdy matka necítí sebe, ale své dítě). Tělo nám nelže. Uvnitř těla jsou nejenom všechny odpovědi. Je v něm také jemně nastavená ladička, jakýsi nástroj, který neomylně odděluje lež od pravdy, souhlas od odmítání, cit od pouhé jeho náhražky.

Jak a proč být doopravdy a ne jenom zdánlivě živým?

Co si budeme povídat, spousta z nás dlouhodobě existuje podle hesla, že na nějaké to píchnutí se nehledí, většinu věcí jde rozchodit a člověk by si neměl lámat hlavu s každou bolístkou. Signály těla ignorujeme, a to občas tak důkladně, že jeho poselství časem utichají a v některých případech se neozvou už nikdy, jako by tělo doslova zdřevěnělo, zmrtvělo a vystydlo. Jenomže…

Člověku je předurčeno, aby byl živý a když se – jemně řečeno – stane biorobotem, necítí se moc pohodlně. Co si ale má počít? Začíná tedy nahrazovat city kupříkladu hyperkontrolou, šablonovitým jednáním, kritikou, lacinou snahou se zalíbit… Používá také různé „instrumenty“, z nichž ty nejvíce triviální jsou jídlo či pití, plastické operace, promiskuita, hádky, sebemrskačství, zbytečné trápení a nesmyslné zábrany, a donekonečna pak imituje překonávání těchto vymyšlených a hloupých překážek.

Teď si tedy povíme něco o myšlení. Živé myšlenky jsou takové, které ve vlastním těle vyvolávají nějaké pocity a budí nějaké emoce. Je třeba zajímavé pozorovat sebe sama při tvůrčím procesu. Jestliže tělo nereaguje chvěním, rozechvělým srdcem ani slzami, pak konec konců, co se vlastně děje dál? Nic. Alespoň ne nic opravdového. Nastává náhrada prázdným patosem a nudnou rutinou.



Co je to vlastně „živost“? Důsledek dynamického kontaktu mezi vědomím a podvědomím: žádná nehybná a tichá hladina, klid a mír, ale právě pohyb. Stále mezi nimi dochází ke tvůrčím výměnám, osvícení, vznikají nápady, objevují se přání a touhy. Podvědomí člověka nejenom aktivně ovlivňuje – to právě ono řídí všechno, co člověk dělá nebo nedělá, co odkládá na někdy potom nebo se toho vůbec nezúčastní, zakazuje si to. Čím méně si člověk tuhle svoji „půdu“, kam zatlačuje, co se mu nehodí, uvědomuje, tím spíše je podřízen slepému „osudu“.

Právě prostřednictvím kontaktu s vlastním podvědomím je možné proniknout ve smysl toho, co se děje a pochopit, proč k něčemu ne a ne „dojít“. Když například žena touží po pevném vztahu a ráda by byla materiálně zabezpečená. Přitom se ale bojí dělat si nějakou reklamu, nesebere odvahu k odpovědi na dotaz po svých profesních kvalitách a je pevně přesvědčená, že na to, aby o ni někdo stál, „je moc tlustá“. .

Kontakt s podvědomím začíná tím, že pohlédneme do tváře svým strachům a obavám, uvědomíme si příčiny konfliktů, zaslechneme a porozumíme svým skutečným niterným přáním, ať už uvědomováním nebo s pomocí odborníka. To, co je vědomé, nás víc neovládá a nemůže už být překážkou k dosažení cíle, pokud samozřejmě budeme tím směrem aktivně působit.

Tělesné bloky (konflikty) umrtvují či zmrazují jednotlivé části těla. Každý nerozpoznaný cit, který člověku způsobil bolest, se přenáší do nějaké části těla a na tom místě způsobuje vznik bloku v důsledku nezpracovaného zevního vjemu. Podobných bloků mohou být v těle desítky, ne-li stovky. V důsledku toho se člověk stává biorobotem, pouhým nosičem železa, kamenů, větví, gumy a tak dále. Každé takové místo blokuje živou část těla a vytváří clonu bránící citům.

Člověk má za to, že když na něco nebude myslet, přestane ho to ovlivňovat, přestane mu to způsobovat bolest a stesk a tak nějak se to samo o sobě rozpustí. Až do vzniku prvního stimulu to vypadá, že by to mohla být i pravda a člověk propadne názoru, že „už je to stejně dávno, kdo ví, jestli to tak vůbec bylo, něco jsem si namlouval“.

Ve skutečnosti však zkušenosti, které do vědomí pronikly a byly z něj jako takzvané introjekty vytěsněny do podvědomí, odtud přesídlily do těla, kde vytvářejí ona blokovaná místa. Tlačí, zavánějí a kromě toho působí velmi silnou bolest – stačí se jen ocitnout v nějaké provokující situaci, ať už přímo nebo nepřímo. Je to jako kdyby člověk znovu a znovu dráždil nezhojenou ránu rezavým hřebíkem.

Prázdný, nesmyslný, ustydlý, trýznivý život jako důsledek „mrtvého“ těla.

Čím nás ještě ohrožuje neživotnost? Z jistého pohledu to může vypadat, jako že se nic neděje, člověk si zvykne na všechno a potom… vždyť jiní jsou na tom ještě hůř. Hůř? Chcete vědět, jak může vypadat to hůř? Prosím. Nezpracované introjekty se časem přeměňují v novotvary, ani to však ještě není všechno. Postupem času se mění v rakovinné nádory.

Sousta lidí vytváří život zdánlivý, snaží se ho nějak zviditelnit, tvoří zdánlivou živost vystavováním na sociálních sítích a podobnými způsoby. Proč to dělají? Instinktivně se snaží o oživení jak mohou, v tomto i jiných případech cestou náhražek. Začínají tváří, tělem, silikonem, botoxem, značkovým zbožím, iphony, mladými milenci či milenkami atd. Nechceme tím říci, že není třeba starat se o to, aby člověk dobře vypadal, aby byl, jak se říká, k světu. Vůbec ne. Naopak tvrdíme, že je to třeba. Jenomže tohle se v něčem od skutečné živosti liší.



Hlavní plusy živého těla:

• Živé tělo a tvář jsou krásné samy o sobě, jakoby doslova zářily mládí a jakýmsi světlem;
• Cítící člověk je mnohem silnější než ten, kdo kontroluje a necítí;
• Doopravdy živý člověk si věří, nebojí se zavržení ani jiného názoru;
• Živé tělo nemá zapotřebí cokoli dokazovat;
• Živému slovu se věří i bez patosu a lichocení;
• Živý člověk je součástí energetické výměny s přírodou;
• Živý člověk má kontakt se svým podvědomím, ví co chce a získává to.

Jak oživit sám sebe:

• Zjistit, co všechno zmrtvělo;
• Pracovat se svými bloky a introjekty;
• Navázat kontakt s vlastním podvědomím;
• Naučit se ovládat svůj stav;
• Pohlédnout do tváře svým obavám.

Člověk si během desítiletí života zvyká a zapomíná, že někde něco tak docela necítí a dokonce se mu zdá, že právě takhle to má být. Ve skutečnosti však by si měl s pomocí psychologa právě tohle uvědomit a zpracovat. Jenom tak může dosáhnout jiné kvality a života a skutečně ožít.