To strašlivé slovo POTOM

Cesta s názvem „Potom“ vede do země jménem „Nikam“.

Jak často odkládáte věci na potom?

Jak často slýcháte od blízkých lidí v odpověď na svoji žádost nebo nějaký návrh výzvu: „Nech to na potom“, „Až potom“, „Odložme to na potom“?

Přemýšleli jste někdy nad tím, co vás vlastně vede k tomu, abyste vyslovovali to strašlivé „Potom“?

Jsou samozřejmě lidé, kteří ho s úspěchem nahradí nějakým jiným výrazem, například „Až někdy jindy“, „Dneska ne“, „Mrkneme se na to zítra“ nebo „Musím si to rozmyslet…“ Někdy jde o přímo automatickou reakci, vyhrknou ta slova bez nějakých dlouhých úvah. Zkrátka – POTOM.

Ale co nás to vlastně nutí odkládat různé záležitosti a důležitá rozhodnutí? Z vlastní zkušenosti mohu uvést několik možností.

1. Doufám, že se to všechno nějak vyřídí beze mě. Úkol mě nijak nezaujal, bude to asi pěkná otrava… nějaká piplačka.
2. Bojím se pouštět do něčeho nového. Mám obavy z neznámých věcí. Je to jako vstoupit do temné místnosti, ve kterém jsem nikdy předtím nebyl. O tuhle úzkost fakt nestojím.
3. Myslím, že „zatím“ na tuhle záležitost nejsem připraven. Nebo že jsem si něco takového „nezasloužil“.

„Potom“ – to hlavní nejsou příčiny, ale následky.

Dalo by se uvést mnohem víc příčin a různých pohnutek k vyslovení tohoto slova nebo zástupných výrazů. To hlavní však není v příčinách, ale v následcích.

Nejspíš všichni známe oblíbenou větu „Naše budoucnost závisí na nás samotných“. I když je tak trochu otřepaná a poněkud zfrázovatěla, většina z nás s ní bude souhlasit, protože je nám jasné, že všechno se nedá svádět na vnější faktory. Za něco si zkrátka člověk může sám, že ano… Pojďme se tedy nad touhle větou zamyslet hlouběji.

Každou minutu svého života se nějak rozhodujeme.

Rozhodujeme se prakticky neustále: buď nic nedělat a jít vyšlapanou cestou – například: domov-práce-bačkory-televize – nebo každý den něco podniknout, abychom se ocitli v té nejlepší variantě vlastního osudu.

Je jenom přirozené, že v první variantě nás za deset let čeká budoucnost naprosto odlišná od budoucnosti, kterou si chystáme ve variantě druhé.

Jenomže nad touhle tolik přirozenou věcí se vážně zamyslíme hrozně málokdy. Někdy se i stává, že se vytrhneme z letargie pod dojmem četby nějaké velmi inspirující knihy nebo článku případně vlivem rozmluvy s nějakým moudrým člověkem, ale stačí, aby uplynul den, a už znovu operujeme svým „potom“ nebo jeho deriváty a znovu se noříme do sladkého podřimování setrvačného pohybu.

Ale co si s tím počít?

Za prvé, určit si své majáky. Zamyslet se například nad tím, co byste rádi ve svém životě viděli za deset let. Zkusit se podívat sami na sebe a všechny hlavní oblasti svého života po těch deseti letech. Kdo bude kolem vás? Čemu se budete věnovat? Co budete umět? Za koho se budete pokládat?Kvůli čemu nebo pro co budete žít? Dokážete si to představit? Zkuste to.

Teď – to bude za druhé – si vytyčte alespoň tři důležité cíle pro nejbližší rok. Klidně to mohou být cíle z různých životních oblastí, takových, které jsou pro vás právě teď nejdůležitější.

A konečně za třetí a velmi důležité, vypěstujte si zvyk dávat si ráno na každý den tři cíle. Tři cíle pro tento den. Tento den bude finálním termínem jejich uskutečnění. A nedávejte si je jen tak v duchu – zapište si je přesně na papír.

Můžete si na jednom papíře odškrtávat splněné cíle dne minulého a zároveň zapisovat cíle pro den následující.

Takové současné nastolení cílů dlouhodobých a krátkodobých je užitečné hned v několika směrech:



Víte, kam směřujete.

Každý den sami sebe ukázňujete, protože nepřipouštíte slovo „potom“. Termín daného dne vás bude tlačit, bude motivací, bude stimulem, bude něčím, co nesmíte zanedbat.

Touhle trojicí zapojujete do práce svoje podvědomí, které vám pomůže vašich cílů dosáhnout.

U toho posledního bych se ještě rád zastavil. Pouhých šest procent plánů a programů lidského jednání tvoří plány a programy vědomé, vědomě nastolené. Zbylých devadesát čtyři procent funguje na podvědomé úrovni.

V podstatě je to tak, že když se soustředíte na přesnou, jasnou a výraznou představu vlastní vytoužené budoucnosti, uvádíte sami sebe na určitou dobu do stavu tranzu a nastartujete vlastní podvědomí k realizaci svých plánů. Není to přímo kouzlo?

Jenom to neodkládejte na potom.