Tři malá podobenství

Chuť vzduchu

Jednou se mě Učitel zeptal:
– Cítíš, jakou chuť má vzduch?
Nasál jsemvzduch horského lesa a jmenoval jsem několik vůní, které jsem ucítil.
– No ano, čich nemáš špatný. Ale jak je to s chutí?
Několikrát jsem vyplázl jazyk, jako to dělávají psi, ale nakonec jsem se jen zmateně díval.
– Dobrá,- usmál se Učitel. A najednou se mi hbitě postavil za záda, popadl mě a zacpal mi nos i ústa.
Věděl jsem, že klást odpor nemá žádný smysl, ale po minutě mě pud sebezáchovy přinutil sebou zmítat, kopat a snažit se vyprostit ze sevření. V tu chvíli mě Učitel pustil a já se zhluboka nadechl vzduchu. Života.
– Má chuť života,- řekl jsem, když jsem se trochu vydýchal.
– Správně. Tuhle chuť musíš cítit vždy a všude. Je i ve vodě, v jídle, v řadě dalších věcí. Nejez to, co nemá chuť. Nemluv s těmi, kdo jsou duševně mrtví. Pij z Poháru života s potěšením, ale nespěchej, abys ho předčasně nevyprázdnil, nebo jeho obsah zbytečně nerozlil.

O mořské hvězdici

Šel jeden člověk po břehu, na který příliv zanesl tisíce mořských hvězdic. Pokoušel se procházet mezi nimi a došel až k chlapci, který právě jednu zvedl a hodil ji daleko do moře.
– Proč to děláš, chlapče? – ptal se ho.
– Házím je do moře, jinak umřou hned, jak vyjde slunce.
Člověk se smutně usmál:
– Vždyť jsou jich tu tisíce! Možná desítky tisíc! Tím házením nic nezměníš!
– Nene- odporoval mu chlapec a zvedl další hvězdici — tím házením změním úplně všechno – aspoň pro tuhletu hvězdici!

Otázky a odpovědi

Mudrc se ptal svého žáka: „V čem spočívá nejstrašnější tragédie lidského života?“
„Snad v tom, že člověk nenachází odpovědi?“ – řekl žák.
„Ne“, – odpověděl Mudrc, – „V tom, že nenalézá otázky, na něž by bylo třeba hledat odpovědi.“