Válka s kocourem …

Představte si kocoura. Má deset kilo.
Představte si postel. Má v záhlaví vysoké čalouněné čelo, silné 10-15 centimetrů.
A představte si majitele kocoura, kteří na posteli spávají.

V noci kocour vyskočí na čelo postele a prochází se. Taková noční promenáda. Protože však zřejmě byl v minulém životě krávou, přenesl si kocour některé zvláštnosti tohoto zvířete do své nynější inkarnace. Po čtvrté či páté obrátce ztrácí rovnováhu a buchne dolů.

Když mám štěstí, spadne kocour vedle. Když mám smůlu, přistane mi na hlavě deset kilo kocoura.

Otázka zní: jak kocoura tomuto zvyku odnaučit ?

Vyzkoušeno bylo následující:

— Lepkavé pásy rozložené na čele postele. (Půlku noci jsme je od kocoura odlepovali.)
— Kocourova neoblíbená vůně ylang-ylang nastříkána na čelo postele. (Kocour kašlal na to, že ylang-ylang nemá rád.)
— Na čelo postele rozloženo velké množství mandarinkové kůry. (Kocour mi ji štítivě shazoval na hlavu, načež spadl za ní.)

Co ještě se dá dělat? Spala jsem s rozprašovačem pod polštářem. Kocour sice prchl, ale pak se vrátil.

Mám ráda jednoduché, snadno realizovatelné myšlenky. Proto nápady na přibití poličky k posteli, ke kocourovi, k mojí hlavě, aby se mu na ni líp padalo, jsem odložila na později.

Pro začátek jsem si u potomka vypůjčila šest balónků, nafoukla jsem je a stiskla mezi čelo postele a zeď. Vypadalo to moc hezky. Chvíli jsme se jimi s manželem kochali a pak jsme se uložili ke spaní.

Uprostřed noci se rozlehl výstřel. V polospánku jsem měla zato, že manžel kocoura zastřelil, ačkoli jediná zbraň, kterou doma máme, je stříkací pistole. Když jsme rozsvítili, seděl kocour na podlaze uprostřed pozůstatků modrého balónku a naštvaně se šklebil. Vyhnali jsme ho pryč, znovu správně umístili balónky a znovu zalehli. Byla to strategická chyba, dokazující, jak málo kocoury známe.



Druhý a třetí balónek odpálil asi po dvaceti minutách, přičemž včas uskočil a mrzácky se chechtal. Muž mě velmi naléhavě požádal, ať to všechno uklidím a pro dnešek skončím s experimenty. Zatímco jsem cpala balónky do skříně, přikradl se kocour k tomu největšímu a seknul po něm tlapou.

Sečteno, podtrženo: mínus čtyři balónky, mínus dvě hodiny spánku, mínus osm metrů nervových vláken na dva dospělé. Plus zábava pro kocoura.

Tehdy jsme zvolili náhradní variantu. Čelo postele jsme obložili několika vrstvami fólie, aby to pořádně šustilo. Manžela jsem ujistila, že teď budeme spát v klidu. Na fólii kocour určitě nevleze, protože se jí bojí.

V podstatě to tak i bylo. Pár hodin poté, co jsme usnuli, skočil kocour ze skříně na fólii. Ta zašustila, kocour se strašlivě lekl, vymrštil se do vzduchu a spadl zpátky na manžela.

Sečteno, podtrženo: mínus deset metrů fólie, mínus čtyřicet kapek sedativa na dva dospělé. Plus zábava pro kocoura.

Když fólie ani balónky nezabraly, vydaly se mé úvahy jiným směrem: jak nepustit kocoura v noci do ložnice.

Jako první jsem použila kočičí odpuzovač. Bohužel však kocour nepochopil, že to má být odpuzovač. Zato však to pochopil manžel, který se mračil, čenichal a nakonec mě požádal, ať pokoj vyvětrám. Takže teď mám odpuzovač manželů, kdyby někdo potřeboval, mohu darovat.

Stejná hloupost bylo umyvadýlko s vodou. Dali jsme ho tam s myšlenkou, že kocour si bude cákat a zapomene na postel. Miluje totiž vodu.

Vyšlo to napolovic: kocour si opravdu cákal, ale na postel nezapomněl. Pozdě v noci k nám hupsnul s mokrými tlapkami. V rozespalosti se mi zdálo, že jich má dvaadvacet. Deset mi jich stálo na obličeji a ostatní běhaly po dece a prostěradle. Na závěr mlaskavě políbil manžela na nos, přičemž k němu vášnivě tiskl mokrou tlamičku, z níž hojně kapala voda.



Po tomhle manžel prohlásil, že čert vem interiér, souhlasí s tou poličkou.

Večer přinesl lakovanou desku s postranicí, dvě hodiny se s ní mořil, nadával na nevinnou postel a nakonec to tedy přibil. Chtělo se mi říct, že to radši ať na nás padá kocour, než tenhle krám, zpod kterého by nikdo živý nevylezl. Když jsem ale viděla manželův obličej, rozhodla jsem se mlčet. Tak se pod tím jednu noc vyspíme, myslela jsem si, a pak to radši dám z dohledu, aby se nic nestalo.

Ke všemu ještě před spaním přiběhl potomek a naskládal na poličku své hračky.

V noci na poličku vlezl kocour. Lenivě se prošel až do její poloviny, kde se tlapkou dotkl jedné z hraček. Byl to interaktivní křeček.

Dotek kocouří tlapy křečka zapnul. Vyzývavě vykřikl: „Púúúúfinkúúúú!“ a běžel ke kocourovi, přičemž zamilovaně světélkoval.

Ráda bych vám řekla, jak to bylo dál. Ale nehodlám lhát: neviděli jsme to. A vůbec jsme kocoura ráno neviděli. Pokud jde o křečka, ten doběhl na kraj poličky a se sebevražedným úmyslem skočil jako lumík ze skály do umyvadýlka s vodou.

Sečteno, podtrženo: poličku jsme sundali…

Na čele postele teď sedí hlídací křeček.

Kocour do ložnice nechodí. Když křečka zahlédne pootevřenými dveřmi, načepýří se do velikosti berana a v hrůze prchá.

Tady je náš hrdina a zachránce.