Vyvolávač deště – příběh k zamyšlení

No… u nás je to takhle – chlapec se zavrtěl v křesle, jak hledal pohodlnější polohu.

– Můj otec má ještě druhou rodinu. Mám tam sestřičku, jsou jí čtyři, jestli se nepletu. Máma se tváří, jako že o tom neví. Ale ta druhá žena pořád čeká, že táta odejde k ní – podle všeho jí to slíbil. Někdy mu asi dá nůž na krk: buď anebo. On pak zmizí z domova a jede k ní ji přemlouvat. Někdy dokonce i v noci. V rodině tomu říkáme „MU – mimořádná událost na pracovišti“. Ale že by odešel natrvalo, to on ne, aspoň já si myslím, že jí prostě jen dál bude motat hlavu.

Můj mladší bratr má mozkovou obrnu, kdysi u vás s mámou byli, ale vy si to asi nepamatujete. Hlavu má bráška v pořádku, je ve druhé třídě a i s počítačem už to dobře dává. Ale nohy a ruce – nic moc.

Akorát že máma si pořád myslí, že někde musí být lék nebo snad něco jinýho, co by ho úplně vyléčilo. Vozí ho na koni, protože pro tyhle postižený děti se to má za to nej nej, a šetří peníze, aby ho odvezla do Holandska do delfinária.

Jenže Patrik se koní bojí a navíc z nich padá. A o těch delfínech mi rovnou řekl – to bude můj konec, jednoduše se utopím.Taky ho máma odvezla někam na Šumavu k nějaký léčitelce nebo čarodějce, aby ho zbavila uřknutí.

Kromě toho má babička rakovinu a celou dobu už se léčí… někdy v nemocnici, jindy zase zkouší nějaký lidový léky…

— A ty sám? – zeptala jsem se.

— Já se furt drbu a ve škole mám pětky – odpověděl pohotově. Neurodermatitidy mezi prsty a na krku jsem si všimla už předtím.

– Co mi poradíte, Jak to všechno vyřešit? A dá se to vůbec?

— Nevím – přiznala jsem poctivě. Asi nedá. Stejně jako se nedá úplně vyléčit obrna tvého bratra.

— Nojo. Tak abych šel, ne? – zvedal se v křesle.

— Počkej. Ráda bych ti nejdřív vyprávěla příběh o vyvolávači deště.

— Dobře. Příběhy mám rád – poškrabal se nehty na krku a chystal se poslouchat.



— Stalo se to už dost dávno. Jeden můj známý, sinolog, byl s kolegy na služební cestě v Číně; zkoumali místní obyčeje. A najednou jim zavolal jeden z čínských kolegů: „V jedné zdejší provincii už čtyři měsíce nepršelo. Úroda usychá a lidem hrozí hlad. Tak se tři vesnice daly dohromady, posbíraly všechny peníze, které jen mohly, a rozhodly se z jiné provincie přivézt vyvolávače deště. Myslím, že by pro vás bylo hodně zajímavé se na něj podívat. Ale pamatujte: nic jsem vám neřekl, protože komunistická strana v Číně rozhodně žádné čarodějnictví neschvaluje.“

Vědci byli samozřejmě nadšeni a rychle si vymysleli nějaký etnografický důvod k návštěvě uvedeného místa. Přijeli do vesnice a tam skutečně tentýž den přivezli vyvolávače deště – droboučkého hubeného čínského staříka. Vyžádal si pro sebe chýši stranou od vesnice a misku rýže na den. A s našimi vědci se kategoricky odmítl vůbec bavit. Náčelník vesnice jim řekl: teď se musí zaklínač soustředit, počkejte, až vykoná svou práci. Zatím můžete bydlet u mě.

Třetího dne začalo pršet. Stařík vzal vydělané – podle místních měřítek obrovské – peníze a chystal se na dlouhou zpáteční cestu. Náčelník mu znovu vyřídil prosbu vědců. Tentokrát zaklínač souhlasil, že jim věnuje chvíli času.

—Řekněte nám, jak jste vyvolal ten déšť – zeptal se ho rovnou a bez oklik, aby neplýtval časem, můj známý.  Existuje snad nějaký zvláštní obřad? Dědí se z otce na syna?

— Zbláznil jste se?! – utrhl se stařeček. – Copak já mohu vyvolávat déšť? Jsem snad nějaký mág nebo co? Jak jste si vůbec mohli myslet, že já ve své ubohosti bych dokázal ovládnout takové mohutné živly?!

— Ale co jste tedy udělal? – zaraženě se ptali sinologové. – Vždyť ono opravdu prší….

— Nikdo nedokáže nikoho změnit – poučně zvedl prst stařík – ale každý může vládnout sám sebou. Přiznávám bez falešné skromnosti, že jsem v tomto umění dosáhl jistých výšin. Sem jsem proto přicestoval v dobrém, harmonickém stavu mysli. A viděl jsem, že tady je všechno špatně: pořádek věcí byl porušen, úroda vadla, lidé byli zoufalí. To jsem změnit nemohl. Jediné, co jsem mohl, bylo změnit sám sebe, stát se špatným, připojit se k tomu, co se tu dělo. A přesně to jsem také udělal.

— No a potom – co? Odkud se vzal ten déšť?

—Potom jsem přirozeně na sobě pracoval, abych se navrátil zpátky do správného stavu. A protože už jsem byl propojen se vším tady okolo mě, tak se to všechno postupně se mnou, s jistým zpožděním vracelo na správnou cestu. A tím správným pro tu půdu tady je teď její zavlažení. No a proto se rozpršelo. A vůbec ne proto, že bych déšť „vyvolal“ …

— Ale jestli je to tak jednoduché, proč jste si za to vzal tak velké peníze? – zeptal se jeden z vědců. – Vždyť rolníci prodali doslova poslední košili, aby vám mohli zaplatit…

—Protože už jsem slabý a nemohoucí člověk. Když se spojuji s disharmonií v jedno, je mi stejně zle, jako všemu kolem. Dobrovolně přejít ze správného stavu do nesprávného, do špatného, přijde pěkně draho… a vyvolávač deště naznačil, že audience je skončena.

Ještě týž den se vrátil do své vesnice a vědci odjeli do Pekingu.



Chlapec dlouho mlčel. Pak se zeptal:

—To jste mi nevyprávěla jen tak, že ne? Vy myslíte, že já …

—Přesně. Přičemž ty se ani nemusíš nutit do spojení s obecnou disharmonií. Ty s tím svým drbáním a pětkami už v ní jsi. A příčina není ani zdaleka jen v tobě. Jsi chytrý – takhle vystihnout svoji rodinu opravdu nedokáže v tvém věku každý. Podle tvé zdravotní karty jsi v zásadě úplně zdráv.

— No ale jak já sám se mám vrátit „do správného stavu“?

—Úporně, vlastně fanaticky dělej všechno, co sám uvnitř cítíš jako správné, ale co jsi až doteď nedělal.

Chlapec se znovu zamyslel.

— To znamená učit se jako blázen – začal nerozhodně. – Ráno cvičit sám a taky s Patrikem, osprchovat se studenou vodou – a Patrika taky, nejíst chipsy, držet dietu, co mi doporučoval kožař, po škole s Páťou jezdit v parku na kole – na kole mu to to jde líp než chůze – nemít všechny ve třídě za blbečky a najít v nich něco kladného, jak mi říká máma… A vy si myslíte, že to pomůže?

— Existuje jednoduchá věc, které se říká experiment. Pokus – pokrčila jsem rameny. Vyzkoušej to v praxi a bude jasno. Nemusí to  klapnout úplně všecko ….

— A jak dlouho bych to měl zkoušet?

—No, když budeme počítat, že ten Číňan to nacvičoval nejmíň 50 – 60 let a pak potřeboval 3 dny, a ty teprve začínáš … Myslím, že bys to měl pro začátek zkusit tři měsíce a pak si nějak vyhodnotit průběžné výsledky. Podle nich buď na všechno zapomenout nebo pokračovat. Takže to vychází, že bys ke mně přišel na konci léta – na začátku září, souhlasíš?

—Tak jo, řekl a odešel.

Myslela jsem na něj často a opravdu jsem mu přála úspěch. V tomhle věku něco důsledně vykonávat několik měsíců bez přestávky, bez jakékoli kontroly zvenčí je velmi těžké. Dokáže to?

Objednal se na 2. září.

— Patrik! – hlásil mi už na prahu. – Máma si myslí, že mu pomohli ty koně a nějakej lék z Německa. Ale my s Páťou víme svý. Já jsem mu o tom Číňanovi povídal. Všechno pochopil, je fakt chytrej.

— Výborně!  Zajásala jsem a pomyslela jsem si, že otužování, jízdy na kole a pozornost staršího bratra prostě musely zlepšit stav malého brášky. – A dál?

—A babička: doktor řekl, že je v dobré remisi a vidět ji chce až za rok!

— A ty?

— Na vysvědčení jsem měl dvě trojky a táta nedávno říkal, že si ani nějak nevšiml, jak jsem vyrostl a že prej se možná má ode mě čemu učit. Například držet dietu (ruce měl opravdu čisté, toho jsem si všimla ještě když byl na prahu. V létě ovšem vždycky dochází ke zlepšení…)

Takže to vypadá, že ta stará čínská finta fakt funguje, žejo?!

Jasně, že funguje – řekla jsem s přesvědčením. – Copak jsi to sám nedokázal?