Bylo to v Neapoli. Vešli jsme s De Sicou do jedné obyčejné kavárny vedle nádraží. Hned za námi přišli dva lidi, říkají: „Pět kafí – dvě hned vypijem, dvě jako zavěšený!“ Vypili ty dvě kávy a odešli. Ptám se De Sicy: „Co to je, zavěšený kafe?“ Říká mi: „Počkej.“.
Přicházeli další lidé. Nějaké dívky – daly si kávu, zaplatily, všechno normální. A pak přišli tři advokáti a objednali sedm káv. Prý: „Tři vypijem, sedm zavěste“. A zaplatili za sedm káv, vypili svoje tři a šli pryč. Seděli jsme tam s De Sicou až do oběda. Dveře byly dokořán, viděl jsem na sluncem ozářené náměstí.
Najednou v té sluneční záři vidím stín, jak se blíží ke dveřím. Když byl až u dveří, koukám, je to nějaký chudák, žebrák. Nahlédne dovnitř a ptá se: „Máte nějaký zavěšený kafe?“
Je to charita zvláštního druhu, která se zrodila v Neapoli. Takhle tam zavěšovali nejen kávu, ale i jídlo. Je to překrásný zvyk.
O „zavěšené kávě“ vyprávěl slavný italský scénárista Antonio „Tonino“ Guerra.
V Praze na Hradčanech je hospůdka, která se k této tradici už od devadesátých let svým názvem hlásí.
Dárek důležitější než mnohé jiné věci
Zázraky se dějí- příběhy pro duši
Miláčku, nikdo ti nic není dlužen