Tohle je dvanáctý úsvit, který budu v tomhle roce pozorovat z letištní haly. Sedím u toho správného vylezu a čekám, až ohlásí můj let.
Tentokrát je kolem mě plno naštvaných lidí. Stejným výlezem mají jít ke svému letu ti, co čekají na linku do Prahy. Jenomže v Praze je boží dopuštění, sníh, vítr, mlha, viditelnost mizerná, ranvej zasněžená. Před půlhodinou byl let potřetí odložen.
Lidi rozčiluje jejich bezmoc. Stali se rukojmími situace, na letišti sedí už od večera a nemají potuchy, jak dlouho to ještě potrvá.
Delegát aerolinek přišel s poukázkami na jídlo a vodu. Jenomže lidi nechtějí jíst, chtějí do Prahy.
– Teď jsem volal manželce, říkala, že sněžit přestalo už před hodinou, tak proč už neletíme? – rozzlobeně se ptá takový rozcuchaný starší pořízek v pomačkaném tmavém obleku. Vypadá jaksi nesourodě – na jednu stranu má evidentně drahý sváteční oblek a bílou košili, na druhou je celý pomačkaný, vlasy mu trčí na všechny strany a vůbec je neupravený.
– Pane, to není jenom kvůli sněhu. Byla tam mlha, mizerná viditelnost, nevím, jaká je teď situace, jenom rozdávám poukázky, na které máte nárok. Prosím – tady ji máte. Můžete se nasnídat tady v kavárně, dejte si kávu…
– Jaký kafe, já ho nechci! Vy nám neříkáte všechno, viďte? Letadlo je porouchaný, má asi nějakou závadu, že jo, proto neletíme!?
– Prosím vás, to jsou nesmysly, nedělejte tady paniku! S počasím nic nenaděláte, musejí tam taky uklidit ranvej, to dá rozum! Buďte naprosto klidný, s letadlem je všechno v pořádku. Jen musí mít kde bezpečně přistát! Musí k tomu mít vyhovující podmínky!
– A řeknete nám aspoň, za jak dlouho teda poletíme? Za hodinu? Za deset? Nebo ještě celej den? Aspoň přibližně!
– Promiňte, ale já nejsem meteorolog — delegát je zjevně nervózní, ale snaží se ovládat. To nemůžu vědět!
Lidé si od něj naštvaně berou poukázky. Všichni do jednoho se zlobí. Zlobí se
generálně – především na špatné počasí, ale protože delegát aerolinek je pro ně poslem neurčitosti, což je zajisté špatná zpráva, stal se i jakýmsi delegátem vánice a mlhy z pražského letiště a lidé jsou naštvaní i na něj osobně.
Všechny jejich plány na tento den se sypou jako domečky z karet. Jsou unavení a ospalí, ale bojí se si zdřímnout, aby nedejbože nakonec let ještě nezmeškali.
– Jděte se najíst, – vyzývá starostlivě žena v kožešinové čepici, která sedí vedle mě. Jděte, vždyť tam hlášení uslyšíte. Najíte se, bude vám líp. Mají tam párky, výbornou kávu, croissanty…
– Někteří lidé se váhavě vydali ke stolečkům kavárny.
– Já o jídlo nestojím, potřebuju letět, mám zpoždění, letím dceři na svatbu!! – rozkládá rukama rozcuchaný pořízek. – Nechcete moji poukázku? Nate, vemte si ji, já nemůžu jíst i kdybych chtěl… Žádnou snídani nepotřebuju, potřebuju letět. Nemáte ani páru, jak hrozně moc to potřebuju stihnout. Celej život jsem nestíhal, věčně jsem někde vydělával peníze, neviděl jsem holku růst, neviděl jsem, jak začala chodit a mluvit. Vůbec nevím jak a kdy vyrostla. Nedávno měla maturitní ples, aspoň jsem myslel, že nedávno. A ono je to osum let. Osum let! Ani kouřit se tu nedá, aby to čert vzal….
– Mají i polévku. Určitě byste si nedal? Nebo salát s kuřecím masem jsem tam viděla… chlebíčky… žena v kožešinové čepici chce určitě pro rozcuchaného pořízka to nejlepší, ale její vypočítávání vábivého menu je v tuto chvíli tak naprosto mimo, že přímo cítím, jak ho to dráždí a vzteká.
– Nemám hlad!! – hlas mu přeskočil, rozkašlal se, jednou rukou si protírá zarudlé oči, v druhé žmoulá cigaretu a vztekle se vydává hledat místo, kde by si mohl zakouřit.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem četla rozhovory vedené s lidmi ležícími v hospicu. S lidmi, jejichž smrtelná onemocnění s nelítostnou přesností limitovala jejich životy.
Obvykle své životy jen tak utrácíme, plýtváme časem, protože nevíme, kolik nám ho zbývá.
Zdá se nám, že život je jakási karta bez limitu a utrácíme z něj jak se nám líbí a zamane.
Lidé v hospicu však na rozdíl od nás, svůj limit přesně znají.
Což je na jedné straně hrozné — právě tohle přesně vědět, ale na druhé to z člověka dělá toho nejlepšího hospodáře s časem, který mu ještě zbývá.
A tito lidé, přesně znající svůj termín, lidé, kteří už jsou na samém okraji a s obavami hledí tam, do propasti neznáma, odpovídali na kruté otázky: čeho při svém odchodu ze života litují nejvíc a jaké to je – vědět, kdy.
Ani jediný z nich neřekl, že snad lituje toho, že málo pracoval. Všichni do jednoho litovali úplně jiného „málo“. Že málo hladili, objímali a líbali ty, koho měli rádi, že si málo hráli s dětmi na schovávanou, že věnovali málo pozornosti úsvitům a západům slunce, málo se dívali na kvetoucí šeříky, málo se setkávali s kamarády, málo se smáli až k slzám, zkoušeli jen málo nových věcí, málo žili tak, jak by se jim to bývalo líbilo…
Jak moc je důležité doletět včas tam, kde na nás někdo čeká, jak důležité je vědět, že život se nedá žít nanečisto, že ho musíme žít hned teď!
A přece se tak často opozdíme do nějaké své Prahy, Brna, Kamenné nebo jiné Lhoty, jsme si jisti, že ještě bude mnoho a mnoho dní, kdy tam můžeme dorazit. Když ne teď, tak zkrátka o něco později. Času dost. A tahle jistota je tou největší životní iluzí.
Nezačínejte vést nový život od pondělí, začněte vědomím, že máte jen jeden. Jeden jediný život!
Jeden život na celý zbývající život.
Nehubněte do plavek, hubněte sobě pro radost anebo nehubněte vůbec. Protože se přece nemusíte líbit všem, líbit se máte především sobě. Nemá cenu splňovat cizí očekávání, naplňujte alespoň ta svoje.
Tak prosté a očividné pravdy to jsou, ale člověk je obvykle začíná chápat až tam… docela na konci.
Není třeba čekat, až přestane pršet. A nemusíte se bávat, že neumíte dobře tancovat. Není nutné žít s někým, kdo nám nic nedává. Vůbec k ničemu není litovat, kam všude už jste se opozdili. Nemá smysl hromadit v sobě pocity křivdy. Na nic není milovat jen tak napůl. Nesnažte se měnit jiné, začněte svět měnit tím, že změníte sami sebe. Nemyslete si, že je pozdě něco napravit — není pozdě.
Svá přání si prý máme vizualizovat. Představovat si jejich splnění do těch nejmenších podrobností, včetně svých pocitů a reakcí. Podrobně, konkrétně a důkladně.
Dívám se tedy na toho rozcuchaného pořízka ve zmačkaném svátečnímobleku. Posadil se do křesílka, chytil se rukama kolem ramen a pohupuje se, asi uklidňuje sám sebe, snaží se zmírnit svou nervozitu. Ruce má jak lopaty. To jsou ruce někoho, kdo celý život tvrdě pracoval.
Představuji si ho, jak přistupuje ke své dceři. Ta má na sobě sněhobílé, nadýchané šaty. Závoj od hlavy až na zem. Malou krásnou kytici. Je to krásná dívka. Ne proto, že je svatební den, je to skutečná krasavice. Slušely by jí i hadry.
Otec ji bere k tanci. Objímá ji kolem pasu a tou svalnatou upracovanou dlaní ji tiskne k sobě. Pohled na tu tlapu na sněhobílých šatech je groteskní.
Neumí tančit. Přešlapuje pomalu a opatrně, je mu trapně…
Tohle dělal opravdu málokdy…
Celý život pracoval, dřel, aby jeho malá velká holčička byla dnes ta ze všech nejkrásnější a nejšťastnější. Je mu líto, že jí byl tak málo nablízku. Přesněji – byl jí nablízku vždycky, ale častěji to bylo v myšlenkách.
Teď ji vede k ženichovi. Je celý naměkko.
– Dávej na ni pozor, chlape, slyšíš? Koukej ji opatrovat, prosím tě o to… Je to nejkrásnější, co mě kdy v životě potkalo. A ještě její máma samozřejmě.
Celý sál, jak jinak, slzí. Protože to byl ten nejdojemnější tanec, který kdy viděli.
Tanec táty s dcerou, která pro něho vždycky zůstane malou holčičkou, malým milovaným drobečkem. Dcery totiž pro své otce nemívají věk…
– Praho, prosím tě moc a moc, ztlum tam ten vítr, ukliď sníh a rozfoukej mlhu. Je hrozně důležité být s tím, koho miluješ, v jeho nejdůležitější, nejvýznamnější den… Slyšíš? Tak udělej něco tady pro toho chlapíka! Prosím!
Mechanický hlas náhle oznamuje, že cestující zpožděným letem do Prahy na lince té a té mohou zahájit nástup… východ ten a ten…
Lidé se začali hemžit a pobíhat, všichni hned míří k vytouženému výlezu, horečně vytahují palubní lístky a ten postarší pořízek, který je otcem nevěsty, je samozřejmě mezi prvními. Stojí a dokonce se unaveně usmívá.
Stihne to…
Tak popřej té pěkné nevěstě štěstí i za mě, otče.
Za dvacet minut odlétám také. Letím s letadlem pořád výš a výš, blíž ke sluníčku, aby bylo pořádně vidět další nádherný úsvit…
Dva příliš drahé čipy, které jsou nám vsazeny už v dětství
Otázka, která změní vaši představu o sobě