Život v nekončícím nedostatku

– Nejsem dost chytrá…

– Nejsem dost silný….

– Nejsem dost hezká…

– Nemám dost peněz …

– Nejsem dost přirozená…

– Nejsem dost sebevědomý…

Všichni žijeme v jakémsi nikdy nekončícím nedostatku čehosi nebo kohosi.

Od samého rána nám připadá, že se nám něčeho dost nedostalo, něco je někde nehotového, kdosi kdesi něco opominul. Rozhodně máme něčeho málo. Až do večera si ostatním stěžujeme na své „nedostatky“ a nasloucháme nekonečným stížnostem na ty jejich. Téměř bez ustání tak posuzujeme, čeho kdo z nás nemá dost, vážně to prožíváme, hádáme se kvůli tomu a závidíme.

Zkuste uhádnout, čeho mám večer plnou hlavu. Přesně – výčtem toho, čeho se mi přes den nedostalo, něčeho, co je nenávratně pryč, toho, co jsem ztratila anebo čeho jsem dostala jen málo. Ráno se probouzím s novým pocitem ošizenosti za uplynulou noc – málo hlubokého spánku, málo příjemných snů a nedostatek svěžích sil.



A teď si představte, že takhle to jde ze dne na den. I když – proč byste si to představovala, když tak sama žijete. A už jste si na to zvykla. Na tenhle chronický nedostatek.

Promrháme neuvěřitelné množství času tím, že ustavičně srovnáváme a počítáme, kdo má čeho víc – já, nebo ten druhý? Přičemž do seznamu se dostane absolutně všechno, od bytů, aut a jiných předmětů až po náklonnost a lásku. Měříme hodnoty svého života stejně jako života jiných lidí podle míry jejich obliby.

Proč by na tom vlastně mělo být něco špatného?

Protože se po celou dobu pokoušíme porovnat neporovnatelné. Svůj skutečný život, skutečného partnera, skutečného potomka, skutečnou práci porovnáváme s tím, co od života očekáváme. A přitom podoba těchto očekávání, která je nám mediálně vnucována, je nám právě VNUCOVÁNA jako cosi ideálního a pro nás jedině správného. Jako něco, co stojí za to, abychom o to ze všech sil usilovali, bez ohledu na svoje skutečné potřeby či přání, stejně jako bez ohledu na to, zda k dosažení onoho vnucovaného ideálu, onoho pochybného úspěchu máme zdroje. Nepřipadá vám to podivné, jako něco, co je vzhůru nohama?

Možná by stačilo přenést pohled od chronického nedostatku majetku, lásky, věcí a pozic k tomu, čeho máme nadbytek. První na seznamu by byl život. Váš život se všemi jeho možnostmi a tajemstvími, s krásou nepředvídaného a zázraky jeho různorodých projevů. Když tohle uděláte, stane se něco podivuhodného a nečekaného: veškeré deficity se vytratí a zůstává jen nadbytek. A odněkud z vašeho nitra klíčí a rozkvétá VDĚČNOST. Za to, že jste. Za to, co jste vždycky měli kolem sebe, jenom jste si to neuvědomovali a neviděli, nevnímali to žádným ze svých smyslů.



Není to žádné přebíhání od záporného ke kladnému pólu, ne ne. Je to především věc volby. Vaší vlastní volby: začít vidět, všímat si, vnímat sebe sama i svět kolem sebe. Bez nějaké speciální techniky nebo tajných ezoterických nauk.

Lidi, kteří jsou schopni radovat se už jen proto, že svítí sluníčko nebo prší, že je jim dobře u srdce nebo že všechno kolem je uspořádáno tím nejlepším ze všech možných způsobů, takové lidi pokládáme za podivíny, kteří jako by nebyli z tohoto světa. A je to vlastně pravda – skutečně nejsou ze světa, ve kterém vládne jen samý nedostatek. Všeho a vždycky. Věčná nespokojenost. Oni jsou ze světa, kde je všeho dost. Kde je všeho nadbytek.

A je pravdou, že ty nejdojemnější a ve své čistotě nejhlubší, nejšťastnější a nejopravdovější chvíle jsme schopni vnímat a prožívat právě tehdy, když stejně jako oni opustíme svět, ve kterém věčně máme něčeho málo, a ocitáme se v říši hojnosti. Nezdá se vám to také?