Zkuste si představit, že vám je osmdesát

Je to myslím docela jednoduché, představit si, že je mi osmdesát. A pak se jako ohlédnout dozadu na svých dnešních třicet… čtyřicet… čtyřicet pět.

Zkuste si na chvíli představit, že máte na krku osmdesátku. I když mozek je ještě ve formě, tělo samozřejmě zestárlo. Kůže je scvrklá, hůř vidíme, skoro neslyšíme, větší vzdálenost už neujdeme… Z radostí nám zbývá jídlo a sluníčko za oknem.

Mluvím o budoucnosti většiny lidí.

A teď se myšlenkově ohlédneme zpátky… Bože můj, jaká jsem byla holčička! Snila jsem, tolik jsem toho chtěla, mladá jsem byla a chytrá a hezká! A proč proboha jsem se trápila?! Když jsem měla nabírat život, lásku, sex, zábavu, dojmy a veškeré emoce tou největší lžící, seděla jsem ponořená do stesku a: „Nikoho už neeeechci“, „Na nic nemůžu ani pomysleeeet“… A to má být jako co? Vždyť přijde doba, kdy opravdu nebudeš nikoho potřebovat, protože přání začnou odcházet spolu s tělem. Pak už jen těžko budeš někoho zajímat a tobě samé bude už mnohé lhostejné. Ale teď, dokud můžeš… Dokud máš síly a zdraví… Cíle a přání… Dokud se ti to zamlouvá, když už nic jiného… Kdy hodit rozum za hlavu, když ne teď? Kdy si začít dovolovat to, cos dosud nemohla?



Trápení si nech na potom. Jak říkala Scarlett v Jihu proti Severu: „Zítra se nad tím zamyslím…“

To nejohavnější na životě je, že ta osmdesátka ani nemusí přijít. Ani zítřek už nemusí přijít. V tomhle pozemském životě může všechno skončit v jediný okamžik. Radši ať se cítíte dobře, v pohodě a příjemně právě teď. Hned pro to něco udělejte. Reflexe si nechte na později… To na ně bude ten správný čas.

Lili Achremčik